Kojení na veřejnosti není tak strašné.

Svoje první dítě jsem na veřejnosti, nikdy nekojila, protože jsem stydlín. Ale musím říct, že jsem hodně těžko snášela několika měsíční separaci od normálního života. Bylo to jako bych byla uvázaná na šnůře, která mi dovolovala vzdálit jen na tak dlohuhou dobu, než přišla doba dalšího krmení. Ale ničeho jsem nelitovala.
U druhého dítka mi nic jiného nezbívalo, narodilo se předčasně a proto jsme museli jet rodit do vzdálenější porodnice, kde na to byli vybaveni. Museli jsme tam pak i na kyčličky a to mezi dvěma kojeními stihnout nešlo. Takže davaj prso ven a musí říct, že zas tak hrozný to nebylo, prostě zvítězila nutnost dát tomu prckovi nabaštit. Nikdo se nepophoršoval a když se to někomu nelíbilo, tak koukal jinam. A mě to taky nevadilo, vlastně jsem vnímala jen sebe a malého.