Re: Po rodičích ani náhodou

Mně osobně se nelíbí tradice dávání jmen po rodičích, ale přeju ti, že u vás to tak funguje k vaší spokojenosti a třeba to přístě ta Mirka bude.
U nás to bylo podobné. Babička Jiřina, máma Jiřina (velká Jiřinka), ségra Jiřina (malá Jiřinka). 15 let jsem byla jediná ženská v baráku, která se jmenovala jinak. Přesto to okolí nějak nevzalo na vědomí a tak jsem naučená otáčet se na zavolání "Jiřinko!". V rodišti a u příbuzných mé mámy mi tak říkají relativně často, občas se dokonce přeřeknou i rodiče.
Ale když se ségře narodila dcera a pojmenovala ji Magda, přišlo mi skoro líto, že porušila tak dlouhou tradici.
Když se narodila dcera mně, moje máma i moje babička mě dostaly do kolen otázkou "A proč jsi jí nedala Janička po tobě? On ti to Štěpán (otec dítěte) nedovolil?" Obě jsem dost šokovala, když jsem jim řekla že se mi moje jméno nelíbí a už vůbec se mi nelíbí předávání jmen po rodičích.
Myslím si, že jméno má vyjařovat konkrétního člověka a když v jednom baráku bydlí tři lidi, kteří se jmenují úplně stejně (děda, táta, syn), tak se individualita prostě úplně vytratila.
Nedávno jsem si zkoušela sestavit rodokmen a až mně překvapilo, jak je v mé rodině z obou stran rozšířená tradice dědění jmen po rodičích (po otcích i po matkách).