Re: Proč by se dítě nemohlo jmenovat po rodičích?

Napadlo mě, že by se moje dítě mohlo jmenovat i jinak, ale mě se prostě moje jméno líbí (už jen proto, že není běžné - já byla v ročníku vždycky sama, vlastně doposud málo kdy potkám jmenovkyni- krkomě své rodiny), má i moc pěkný výklad (slavná mírem, oslavující mír) a když si k tomu přičtu ten pocit sounáležitosti, který ve mě vyvolává je to prostě jasná volba... Nemám obyčejné jméno.
Nevylučuji ale, že kdybych se jmenovala třeba Jana, Petra atp., mluvila bych jinak...

Vůbec by mi nevadilo, kdyby manžel chtěl, aby se syn jmenoval po něm - Karel, on ale nechtěl dávat jména po nikom z rodiny vůbec - striktně...
Mě se od dětství opravdu hodně líbilo jméno Jan - opět - znám asi jen 3, bohužel jeden z nich je manželův syn z 1. manželství - to tedy vypadlo jaksi samo...
"Jakub" naprost přirozeně vyplynul z užšího výběru jmen, která se líbila nám oběma - já v té době znala Jakuby pouze 2 (kamarád a přiženěný syn do širší rodiny). To, že je to tak časté jméno jsem zjistila až na hřišti. Do té doby jsem totiž vůbec neřešila, jaká jména se dávají/nedávají.
Pro hrála hlavně jeho zdrobnělá podoba - Náš Kubča už má ze svého jména tolik zdrobnělin od všech z rodiny, že se to ani nedá spočítat Hlavně tchýně je v tomhle úžasná
Paradox je, že já mu stejně říkám hlavně dvěmi přezdívkami, 1. získal už v bříše, druhou má od miminka... Má je rád obě. I my s manželem si říkáme přezdívkami - máme to prostě rádi