Nezdá se mi to naivní

My s partnerkou jsme se o to všechno snažily a snažíme. A ještě dnes, po 5 letech "od sebe", se někdy pohádáme (většinou přes sms) kvůli něčemu, co každá vidí jinak.
A i přesto si myslím, že ty body ne ideálně, ale "jakž takž" dodržujeme. Spíš jsem měla problém s tím, že lidi se na nás dívají jako na exoty. Jako by prostě "matka" byla jen jedna, protože je tam biologická vazba. Co ta druhá a její sociální rodičovství, je fuk. Nebo to také berou tak, že syn má kolem sebe už moc ženských, protože máme obě nové vztahy.
Jenže co já s tím? Rozhodně jsem dost zvažovala (od 20 let), jestli dítě "můžu mít". Když mateřský pud zvítězil, také jsem věřila, že vztah a rodina vydrží NAVŽDY - a věří tak skoro 50% lidí z hetero vztahů, ačkoliv se později z nejrůznějších příčin rozvedou.
Jen jsem prostě nechtěla ničit ještě vztah syna s jeho druhou nejbližší osobou. A že jsem přitom byla pěkně naštvaná a zraněná, příčinou rozpadu byla dlouhodobá nevěra - ne moje! (Jen k tomu, jak tu někdo psal o tom, jak se podváděná žena cítí, když čte ta pravidla.)