Re: Naivita nejhrubsiho zrna

Tak mi tak nějak připadá, že se dopady rozvodu na děti u nás téměř demonizují. Rozvedla jsem se když děti byly opravdu malinké - od synova půl roku jsme s otcem nežili, dcerce byly 2 roky. Buď jsem zcela slepá a necitelná a nebo to opravdu bylo tak jak jsem to viděla, že to bylo dceři jedno (synovi v té době záleželo hlavně na tom, aby bylo dost mlíčka). Jak děcka rostla, brala naprosto normálně, že tatínek je zkrátka externí. Tatínek jevil zájem dost vlažný, ale návštěvy tak nějak plnil a vše bylo fajn. Nicméně jakýkoliv problém moje děti kdy měli, tak by to mohlo být psychické a to víte ten rozvod ten ty děti hrozně zdeptá, slyšela jsem to tolikrát, že bych vraždila. Vím, že není normální, že se lidé rozvedou, vím že jsem si pořídila dítě s člověkem kterého jsem prakticky neznala a že to bylo nezodpovědné - otázkou je bylo by zodpovědnější jít tedy na potrat a dělat že se vlastně nic nestalo - ale nebýt toho, že v dětském kolektivu zákonitě dojde k povídání o rodičích a pak se tedy ukáže ejhle Véna má tatínka pořád doma a my ne, tak by myslím děti byly zcela v klidu a nikoliv stresované, traumatizované, zmatené, nemilované a kdo ví co všechno ještě. Určitě je krásné, když má dítě kompletní a hlavně fungující a milující rodinu, ale určitě není žádná tragedie, když jí dítě nemá a jsem přesvědčená, že i z dětí rozvedených rodičů vyrostou plnohodnotní lidé bez frustrací, tiků a psychoz.