Autorka smíchala dohromady dvě věci...

... (nebo i více), řekla bych.

1. Zaprvé, jak už výše píšete, je rozdíl mezi chválou a uznáním. Chvála je podle mě spíš takové to "umělé", co se údajně dělat má, ale často to není upřímné, autentické - třeba rodič se na obrázek dítěte ani pořádně nepodívá, ale řekne skoro automaticky (protože přece všude se píše, že se má dítě chválit, že): "Máš to hezké!" Tím ho onálepkuje, vyřkne hodnocení a má pokoj. Nezabýval se ale vůbec do hloubky tím, co dítě vlastně vytvořilo, jaká s tím byla práce (nebo taky ne?), co na obrázku je (nebo podle představy dítěte má být ), nevžil se do něj, neptá se ho na nic. Hodně dětí si na takovou povrchní "chválu" zvykne, některé už ani nedokážou něco udělat bez toho, aby jim to někdo dospělý takto odkýval. Jsou závislé na takovém potvrzení zvenčí. Často už nemají radost z VLASTNÍ práce jako takové, o tu se nikdo nezajímá. Proto někteří psychologové pojem "chvály" vidí dnes už poněkud kriticky...

Uznání je podlě mě něco jiného - znaměná především, že se o toho druhého a to, co udělal, opravdu zajímám. Že se např. rodič na to dílo dítěte opravdu podívá, vžije se do toho, klade třeba otázky, má i komentáře - ale ne typu "je to hezké" a hotovo, ale osobnější (mluví sám za sebe - neříká jaké to JE, ale jak to na něj osobně působí) jako "To se mi líbí, protože...", nebo "To mi přijde zajímavé..." - nebo i "Hm, tomu nějak nerozumím, vysvětlíš mi co to je?" - prostě zájem a ne odbývání. A upřímnost - i to, že se mi to třeba moc nelíbí nebo tomu nerozumím, se dá formulovat pozitivně... Dítě přitom cítí upřímný zájem ze strany rodiče a samo má šanci se nad svým dílem zamyslet - s čím je spokojené, s čím ne, jak to či ono vlastně myslelo, jak se to pokusilo vyjádřit... Naučí se tak spíš nějakému tomu sebehodnocení, než když jen sbírá mechanické a povrchní "pochvaly" (potažmo známky).

2. No a druhá věc, o kterou v článku jde, je rozdíl mezi uznáním, které se dostává ženám a mužům za jejich práci či konkrétní výkony. Tam si myslím a vnímám to tak, že to bohužel stále často tak je - že chlapi se vytahujou se sebemenší banalitou (pardon ), kterou udělali, zatím co ženy zůstávají s tou spoustou práce, které mnohdy v tichosti odvádějí, jaksi nedoceněné a uznání se jim nedostane. Naopak si leckterý chlap na ten "servis" zvykne a ještě frfňá, když ho pak jednou nedostane...

ALE - také si myslím, že na tom mají ženy i vlastní podíl! Když vidím, v kolika vztazích/manželstvích to i v dnešní době (3.tiscíciletí!!! ) funguje tak, že žena dělá většinu práce v domácnosti, vaření a kolem dětí - a to i přes to, že oba partneři pracují, tak žasnu. Proč na to ženy přistupují? Proč se na začátku vztahu nedomluví na tom, jak to bude fungovat, a pokud ne, proč neudělají pořádný poprask?!
Proč dělají v tichosti ten "servis" chlapovi a mnohdy i větším dětem, které by leccos už zvládly samy?

Myslím že bychom se my ženy měly taky mnohem více "vytahovat" !
Na to, co jsme udělaly, můžeme klidně polopaticky poukázat, podobně jako to dělají ti chlapi !
A také - nedělat to jako samozřejmost - nikde není řečeno, že musíme fungovat jak stroje, uznání se nám dostane spíš, když dáme najevo, že jsme lidé a že ty výkony také odvádět nemusíme... O to víc si jich ostatní pak váží!
Když chlap zmíněný v příspěvku opraví pergolu a patřičně se s tím vytáhne, tak jde také o to, že žena má ocenit (a většienou ocení ) nejen práci jako takovou a její výsledek, ale také to, že se např. mezitím neválel s novinami na gauči.
No a to samé platí pro nás - at chlap či zbytek rodiny ocení nejen koláč, který jsme upekly, ale i to, že jsme se kvůli tomu vzdaly hodinky strávené u napínavé knížky - například. Můj to ocení - ví že bych to dělat nemusela (taky že to nedělám jako samzřejmost), že bych si stejně tak mohla o víkendu dělat svoje věci (číst si, učit se jazyk, sportovat, hrát na nástroj... apod.) - a o to víc je rád, když něco upeču, navíc když on to moc "neumí" (resp. to dosud moc nezkoušel)...

Takže opravdovému uznání a rovnocennému partnerství zdar !)