Re: O chválení

Přesné.Někdy si říkám,že to ten můj chlap musí poznat,skoro se u toho chválení směju,ale on to nevidí a bere to vážně!Chlapi prostě potřebují chválení jako auto benzín a kdo maže-ten jede.Je to fakt komické,ale je to tak.Na druhé straně já chválení ani neumím přijmout,vždycky se začnu kroutit a že to nic nebylo a vůbec...,že tak dobrá zase nejsem-ale protože si to vážně myslím.Nikdy jsem neřekla-jo,díky.Přitom vím,že se to má.Už kvůli sebevědomí.Ale ta stará doba vychovávala asi jinak.Jenom se nikde nechlubit,nevyzvedávat,být skromná,nevyčnívat,nebýt sobec a myslet jen na druhé.Dnes jsou tyhle vlastnosti na překážku,ale to už je jiné téma.Syna chválíme pořád,ale souhlasím,že nic se nemá přehánět,protože velmi těžko přijímá nepochvalu nebo dokonce kritiku,skoro si vynutí alespoň malinké povzbuzení do budoucna.Takže doporučuji zlatou střední cestu.