O chválení

Chvalte děti co nejvíc, doporučují odborníci. Skeptici oponují: Nepřehánějte to, děti si na chválení zvyknou, a když se jim v dospělosti chvály nedostane, nebo se dokonce setkají s výtkami a neúspěchem, nebudou se s tím umět vyrovnat.

No, já znám pár lidí, kteří nesnášejí sebemenší výtku, a přitom je doma fakt moc nechválili. V naší generaci se totiž chvála příliš nepěstovala. Vlastně přišla ke slovu až poměrně nedávno. Tedy v případě dětí. Třeba takový otec rodiny se naopak chválil skoro pořád. Nevím, jestli to vyžadoval, nebo se to prostě rozumělo samo sebou, ale třeba u nás doma se o tatínkových dobrých vlastnostech a výkonech mluvilo dost často. Ne že by si to nezasloužil. Tatínek byl živitelem rodiny a živil nás v rámci tehdejších možností dobře. Pamatuju si, jak sázel stovky (tehdy to byl velký peníz) na stůl a hrál s maminkou takovou hru. „Chceš ještě?“ ptal se a poté, co kývla, přidal další, jako když sází na stůl eso. Zvlášť když dostal za své vynálezy (byl úspěšný inženýr) nějaké peníze navíc, míval z maminčina žasnutí a následné chvály skoro klukovskou radost. Nevzpomínám si ale, že by býval někdy nějak výrazněji pochválil maminku, a to přes to, že ji měl rád a důvody ke chválení by se byly našly celkem snadno.

Podobný systém fungoval později i v mé vlastní domácnosti. Muž třeba vylepšoval v sobotu dopoledne pergolu na dvorku, zatímco já vařila, žehlila, vytírala, utírala prach, myla koupelnu i záchod, pekla buchty a učila se s dětmi. Než jsme sedli k obědu, můj partner mne vyzval: „Pojď se podívat na pořádnou práci.“ A své dílo pyšně předvedl. Žasla jsem nad jeho výkonem. On nad mým nikoli. Pokud něco komentoval, tak jen tehdy, když nebyl zcela spokojen. Jako by platilo, že někdo chválu potřebuje, jiný nikoli.

Omyl. My holky ji potřebujeme úplně stejně, jenom se nám jí jaksi nedostává. Důvod je zřejmý: s chlapama to bez chválení nejde, s náma holkama ano.

Anebo je to jinak.

Možná chlapi prostě chválit neumějí. A někdy nejen oni. Této důležité dovednosti se prostě nedostává každému. Nejspíš proto, že se vlastně nikde neučí. Otázka je, jestli by se jí mělo vyučovat spíš doma, nebo ve škole. Teď ale nevím – pokud by platila druhá alternativa, znamenalo by to zavést nový předmět? Anebo by mělo jít o průřezovou záležitost, jako je třeba výuka kritického myšlení?

Já bych to viděla třeba tak, že by se žáci učili kritickému myšlení, a když už by bylo příliš kritické, začalo by se s výukou chválení. Kvůli rovnováze. Probíhala by formou hledání dobrých vlastností a drobných zásluh spolužáků, rodičů, sourozenců, učitelů a v náročnějším kurzu třeba i politiků. Neříkejte mi, že by se nějaké nenašly.