Re: Vlaďko a Bathory, NESOUHLASÍM

Bathory, já jsem tomu napřed "nechávala volný průběh", ale bylo to - slušně řečeno - k lejnu. Napřed mi to až zas tak nevadilo, pak mi to začalo vadit víc, pak jsem začala chodit se svým prvním přítelem (detaily vynechám), po pár měsících jsme se rozešli, pak mi zas nevadilo být sama, pak už mi to vadit začalo, na rovinu jsem si přiznala, že zůstat svobodná a bezdětná je to nejhorší životní selhání, jaké si SAMA PRO SEBE dovedu představit, a když jsem se náhodou neseznámila doteď, tak by se mi také stejně jako jiným lidem, co jsem znala, mohlo stát, že už se třeba náhodou neseznámím nikdy. Položila jsem si otázku: Sakra, kolik nových lidí jsem v posledních měsících poznala? A došlo mi že žádné, tak jaký potom div, že jsem si mezi nimi nevybrala partnera. A že pokud zůstanu sama, bude to spravedlivý trest za to, že jsem líná a zbabělá vzít svůj osud do vlastních rukou, stejně jako to tehdy vzal můj současný manžel. A já to, že se se mnou dal dohromady, beru jako odměnu za to, že jsem se začala snažit, stejně jako to, že se mi nedařilo, jsem brala jako trest za to, že tomu nechávám volný průběh.

Nic ve zlém, ale já nenávidím řeči o "volném průběhu" a ještě víc o tom, že "nemá cenu se za něčím hnát". Přijde mi, jako kdyby mi tím ti druzí chtěli říct: "Ty kr*vo jedna blbá, co si to vůbec dovoluješ se vůbec o něco snažit? Koukej dřepět na zadku a čekat na zázrak. A on se samozřejmě žádný nestane. Já se budu tvářit, jako že ti přeju štěstí, ale radím ti právě proto, že ve skutečnosti chci, abys zůstala sama a byla celý život nešťastná." A před takovými lidmi, co jakoby dobře radí, ale ve skutečnosti chtějí ublížit, budu svoje děti jednou varovat.

Moje životní zkušenost je naopak taková, ŽE POKUD NÁM O NĚCO V ŽIVOTĚ OPRAVDU JDE, TAK SE ZA TÍM HNÁT MÁME. Když se ženeme, tak uspějeme dejme tomu na 95%, ale když budeme "nechávat věcem volný průběh", tak uspějeme dejme tomu na 5%.

Jenomže já prostě vím, že kdybych o mě tehdy nečekaně neprojevil zájem kamarád a pokračovala bych v seznamování přes internet, tak bych dříve nebo později manžela našla. A hlavně jsem věděla, že snáze naleznu někoho pro život v necelých 25 letech, kdy ještě rodinu zakládat nechci a mám dost času na seznamování, než dejme tomu po třicítce, kdy budu mít pocit, že mi ujíždí vlak, a sáhnu třeba po nějakém blbci.

Znám pár lidí, kteří zůstali sami, protože to vzdali nebo čekali na zázrak, jak radíš ty. Znám i takové, co uspěli v momentě, kdy to vzdali. Ale obecně nejlépe dopadli ti, co to nevzdali a intenzivně se snažili - o cokoli. O partnera, dítě, práci, školu...