Hledám partnera na inzerát: zn. kvalita

Kdeže je éra dohazovačů, dnes se seznamováním pomáhají profesionální agentury. Ženy i muži k hledání potenciálního partnera užívají z pohodlí domova služeb internetu – přesto mnozí z nich zůstávají nakonec stejně sami…

Mladá, atraktivní, vzdělaná, finančně zajištěná a s všestrannými zájmy. Úspěšný, v profesionálním životě uznávaný, inteligentní, jazykově vybavený a mezi kamarády oblíbený sympatický muž. Oba dosáhli ve svém oboru dobrého postavení, oba mají širokou škálu aktivit, spoustu kamarádů, vedou pestrý a zajímavý život. Mají nadprůměrné příjmy, vlastní byt, auto, jezdí na exotické dovolené… A ještě něco mají společné: nemají stálého partnera.

Zatímco ještě před padesáti lety byl ve středním věku dlouhodobý život bez partnera spíše výjimkou, se změnami ve společnosti nastaly i změny v partnerských vztazích. Poválečná generace měla život v něčem snazší – všeobecně se očekávalo, že cílem mladého člověka je co nejdřív najít partnera a založit rodinu. Kdo nebyl ve třiceti sezdaný (nebo už rozvedený a znovu se neoženil), byl považován za zvláštního. I když pomineme vysokou míru rozvodovosti, byla rodina a děti pevnou součástí životních očekávání mladých lidí.

Partnerský vztah, rodina a děti jsou sice stále ještě obecně považovány za žádoucí hodnotu, zvýšil se ale důraz na kariéru, ekonomickou nezávislost, na realizaci vlastních koníčků a „užívání si života“. Pochopitelné a chvályhodné hodnoty. Ve skutečnosti ale doba, kdy je můžeme realizovat, není nafukovací, a není divu, že spolu mnohdy kolidují. Novým fenoménem západní společnosti se stává stále narůstající skupina mladých, úspěšných lidí, kteří by rádi navázali trvalý vztah, ale z nějakého důvodu zůstávají sami.

Nedávno položila jedna z největších seznamovacích agentur v sousedním Německu, Elite Partner, 10 000 nezadaných lidí zdánlivě jednoduchou otázku: „Proč jste sám/sama?“ A nejčastější odpověď, která nepřekvapí nikoho, kdo se zabývá partnerskými vztahy, byla: „Protože jsem příliš náročný/ náročná.“ Vysoké nároky na budoucího partnera a nerealistická očekávání, neochota přijmout jistá nutná omezení plynoucí z blízkého vztahu, určitá lenost při řešení konfliktních situací – a zároveň ve společnosti stále více akceptovaný ideál mladého, úspěšného a nezávislého člověka, který si maximálně užívá života, to není právě výhodná výchozí situace.

Úskalí internetového seznamování

Fenoménem současnosti je seznamování prostřednictvím internetových seznamek či speed-dating, kdy se lidé mají rozhodnout mezi mnoha možnými partnery během krátké chvíle. Takové seznamování s sebou ale nese určitou deformaci seznamovacích rituálů. Aniž bychom se poznali v určitém kontextu, měli možnost se „oťukávat“, začneme vyhodnocovat seznam zájmů, preferovaných aktivit, hodnotíme dosažené vzdělání virtuálního protějšku, srovnáváme naše předem deklarovaná očekávání. A podstupujeme riziko, že potenciálního kvalitního partnera předem vyřadíme kvůli něčemu, co bychom při „normálním“ seznámení někde na výstavě nebo na návštěvě u známých předem nevěděli. Vysokoškolačky například často považují za jedno z důležitých kritérií výběru vysokoškolské vzdělání partnera. Pro mnohé muže středního věku je předem nepřijatelná partnerka s dítětem. Na podobném principu fungují i různé rádoby psychologické testy, které mají uchazeči o partnera vyplnit. Podle míry shody v jednotlivých kritériích potom zájemce obdrží seznam potenciálních partnerů: podle hesla čím jsme si podobnější, tím lépe. Výběr partnera se tím určitě zjednodušuje. Otázkou zůstává, zda to není spíše na škodu.

Jsou očekávání reálná?

Dalším momentem, který může vést k nemožnosti navázat vztah, jsou naše rozporuplná očekávání. Možná, že se nechceme spokojit s ničím menším, než je romantické vzplanutí. Doufáme, že už při prvním setkání přeskočí jiskra a pokud možno se do sebe vzájemně zamilujeme. To by nás zbavilo nejistoty: věděli bychom, že náš protějšek je ten pravý. S věkem a zráním ale pravděpodobnost, že do vztahu spadneme až po uši a osudově, tak jako v románech a v kině, bohužel výrazně klesá. Budeme-li trvat na tom, že skutečná láska je ta, která začíná bezhlavou zamilovaností, třeba budeme čekat nadosmrti. Možná, že nám budou pro začátek stačit vzájemné sympatie, sázíme na postupné rozvíjení vztahu, na respekt, na přátelství, které by mohlo přerůst v lásku. Jenže tady se výhoda velké nabídky partnerů mění v nevýhodu. Vždyť ve hře obvykle bývá rovnou několik takových vztahů. Jak potom rozvíjet něco hlubšího? Podle čeho se rozhodnout, komu dát přednost, když se nemůžeme spolehnout na svou intuici? A kolik času máme takovému vzájemnému poznávání dát? Za jak dlouho skončí zkušební lhůta?

Tlak na rychlé rozhodnutí

V reálném životě se obvykle neseznamujeme s několika lidmi zároveň, stejně tak jako za normálních okolností nevstupujeme do prvního kontaktu s protějškem s jasně definovaným cílem: seznámit se s budoucím partnerem.

Paradoxně ještě nevíme, jestli je nám ten druhý sympatický, ale už víme, jestli chce děti, případně kolik, jaké vzdělání preferuje u své partnerky a jestli má byt nebo auto. Ještě o sobě nevíme skoro nic, ale už se ptáme, jestli by byla dotyčná ochotná se za námi přestěhovat z druhého konce republiky.

Za běžných okolností proto také nebývá obvyklé se ptát, zda spolu chodíme, či nikoli. Za běžných okolností ovšem spolu zajdeme do kina, na večeři nebo někam jinam a vztah se buď posouvá, nebo neposouvá dál. Tady ovšem potřebujeme vědět, jestli má smysl investovat energii zrovna do tohoto partnera, nebo dát přednost někomu dalšímu. Není čas na to, abychom si dali trochu času. Rozhodnout se musíme rychle.

Celkem pochopitelným jevem je seznamování v citové nouzi. Stejně jako v reálném životě se nedá jednoznačně tvrdit, že za žádných okolností nemůže vztah navázaný jako kompenzace vztahu právě skončeného vyjít. Lidé, kteří se právě rozešli s partnerem, by ale nejspíš nešli okamžitě do společnosti, aby hledali nového. Přece jen je zapotřebí delší doba, než se cítíme dost silní na to, abychom se začali rozhlížet po dalším vážném vztahu. Není ale nic jednoduššího než mezi telefonáty s kamarádkami a štkaním do kapesníčku vyplnit registraci a začít se narychlo seznamovat s někým novým.

Teror možností

A možnosti, které dává moderní seznamovací průmysl lidem hledajícím partnera, mnohdy příliš nepomohou. Fenomén nadbytku možností skvěle popsal Barry Schwarz, autor knihy The Paradox of Choice. V obrovské nabídce čehokoli, ať jde o zboží nebo o partnery, nám hrozí reálné riziko, že si nakonec nedokážeme definitivně vybrat nic a nikoho. Zvyšující se očekávání často vedou až k paralýze, ne k volnosti. Druhým negativním důsledkem je to, co ekonomové nazývají „cenou za příležitost“. Hodnota věcí – a stejně tak i hodnocení partnera – závisí i na tom, s čím je srovnáváme. I když si vybereme, nikdy si nemůžeme být úplně jisti, že některá z jiných možností by bývala nebyla lepší. I kdybychom se rozhodli sebelépe, vždy můžeme litovat, že jsme se nerozhodli pro někoho jiného, a naše lítost ubere část naší spokojenosti.

Ve svém důsledku je to vlastně teror možností. Nespokojíme se s „dost dobrým“, jen s tím nejlepším. Stejně jako si vybíráme tu nejkvalitnější pračku nebo nejlepší počítač, vybíráme si nejlepšího partnera.

Dřív lidé hledali dobrou partii. Dnes hledají tu nejlepší. Proč bychom se měli spokojit s dobrým partnerem, když naší povinností vůči sobě samému je najít toho nejlepšího? V práci se přece také nespokojíme s dost dobrým výsledkem, v obchodě si nechceme kupovat dost dobré zboží, ale jen to nejlepší.

Zodpovědnost za vlastní štěstí

Tolik možností a zároveň taková zodpovědnost za vlastní štěstí a realizaci vlastního potenciálu s sebou nese i další moment: podvědomě hledáme na svém protějšku chyby, ve střehu čekáme, kdy se „odhalí“, kdy se ukáže známka toho, že vlastně není tak dokonalý, jak bychom chtěli. Pohádali jste se kvůli maličkosti? Nebaví vaši partnerku výlety na kole zdaleka tak, jak jste si myslel? Má váš partner výhrady k vašim rodičům? Možná, že by stačilo se trochu snažit, ale je tu přece jednodušší cesta. Stačí obnovit profil na seznamce a další kolo hledání ideálu může začít. Slovy německého psychologa Arnolda Retzera, autora nedávno publikované knihy Chvála sňatku z rozumu: „Kvůli tomuto maximalizujícímu postoji jsme paranoidně citliví na drobné rozdíly, na odchylky.

Cítíme se být zodpovědní za své štěstí, to znamená, že když ho nedosáhneme, ještě za to neseme vinu. To vede opět k tomu, že se za štěstím ženeme o to víc.“ Podle Retzera se mnozí z nezadaných chovají ve vztahu jako únosci letadla. Milují start a vzrušení, změnu, pocit zamilovanosti, zaplavení city, pocit naprostého štěstí. Vztah v „cestovní výšce“ už je neuspokojuje, už necítí maximální štěstí, jen dosažený, víceméně klidný stav.

Nikdy dřív jsme neměli tolik volnosti, tolik možností se svobodně rozhodovat. Rozhodovat se o svém životě, o své budoucnosti, o vzdělání, zaměstnání, o partnerovi. O to je náš život složitější, a o to větší riziko s sebou nese každý náš krok. Nakonec nám přece jen nezbývá než naučit se trochu riskovat a věřit intuici. A nezapomínat, že tak jako o štěstí můžeme hovořit i o lásce: zjistíme, co jsme měli, až když to ztratíme. n

Autorka vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Zabývá se rodinným poradenství, je redaktorkou Psychologie dnes.