Re: pocit selhání jako matky

Určitě se s tímhle pocitem každá/ý z nás potkal, na hloubce tohoto pocitu (a pocitu selhání)závisí asi hlavně to, jak moc nám záleželo na konkrétní události...
U mě to bylo například jednoznačně: nezdařené kojení prvního dítěte. (Syn je první dítě, tzn. nula zkušeností pro mě a měl velmi těžkou novorozeneckou žloutenku. Tyto děti mají často problémy s kojením - syn byl hrozně spavý, nesál... pomoc v porodnici minimální. Nakonec jsme ještě v den propuštění skončili na odddělení jiné nemocnice, kde byl synek krmen sondou, dále svícen na žloutenku a snažili nás rozkojit. Ukázalo se, že: mám ploché bradavky (nikdo se na mě nepodíval v době těhu poraden a mě to nenapadlo) - takže jsme se snažili kojit přes klobouček, chyby při rozbíhání kojení, synova žloutenka
Syn měl navíc záhadně vysoké jaterní testy (později mi bylo řečeno, že byla obava, aby neměl metabol.vadu, což naštěstí nemá), a proto paní doktorka v nemocnici řekla, že si ty jaterky musí tzv. ,,odpít" - prostě musel jíst, aby se dal do pořádku. Takže naše krmení vypadalo takto: vstát na budík, jít namasírovat a odstříkat přelitá prsa (nechytil by do pusy bradavku), začít budit tvrdě spící děcko (měli jsme nařízeno nenechat pauzy delší než 4, později 6 hodin), nasadit vyvařený klobouček (vyvařovala jsem , u dalších dětí bych to už zak nehrotila ... , 5 - 8 minut kojit (tedy pokoušet se kojit) - přitom neustále budit usínající - tedy nepijící dítě (dloubáním pod bradu a jemným taháním za ušní boltce..., s tím jsem měla fakt problém), po tomto ,,kojení" podat synovi láhev se Sunarem (to vcelku vypil, pak ho nechat odříhnout (nosila jsem ho i hodinu a padala únavou. Měla jsem hrůzu, že by mohl ublinknout a vdechnout zvratky, no prostě vystresovaná nejistá prvomamka (druhé dvě děti, když si neodříhly do 5 minut jsem položila na bok a vesele jsme spali dál , ale to jsou ty zkušenosti a nadhled, které člověk nezíská hned.
Po flašce se Sunarem jsem měla za úkol doodstříkat zbytek mléka....
Musím říct, že jsem byla tak příšerně vyčerpaná, že jsem si ke konci šestinedělí toužebně přála, abych už nemusela ,,kojit" a zároveň cítila VINU za to, že už nechci. Takže jsem to dřela ještě chvíli dál, pak nás ,,vysvobodila dětská MUDr. a synek měl už jen láhev a já klid a zároveň pocit viny, že jsem nezvládla kojení.
Bojovala jsem s tím dlouho, zvláště jsem měla stále před očima propagační letáky a plakáty typu ,,dobrá matka kojí", titul knihy ,,Kojení dar pro život" (a já jsem mu ten dar nedala !!! - tzn. jsem špatná máma...).
No, na druhé dítě jsem chodila do Krče n akursy kojení a domluvila jsem si laktační poradkyni (v porodnici jí nakonec třeba nebylo, ale přišla po porodu druhého dítěte k nám domů a řekla, jak jsme úžasní, že všechno děláme dobře a tak, což mě v šestinedělí podpořilo a ujistilo).
Prvnímu synovi (byly mu tehdy dva roky) jsem nabízela taky mlíčko (měla jsem prostě potřebu ho DOKOJIT), ale už nechtěl
S tímto ,,selháním" jsem se vyrovnávala dlouho a postupně. Pomohlo mi (ale až zpětně) vědomí, že jsem pro kojení udělala vlastně maximum, co to šlo. A že někdy to prostě nejde. A kdybych to dohnala ad absurdum, tak nebýt umělého mléka, tak by to syn prostě asi nepřežil, pokud bych nesehnala nějakou tu kojnou (třeba před dvěma sty lety).
Ačkoliv druhé dvě děti jsem kojila každé dva a půl roku, tak mě štve ta propaganda kojení (pokud je to dnes ještě tak ,,pravoúhlé"), umělé mléko je přece taky alternativa. Důležité, pro mámu samotnou i pro mimi, je být spokojená a vyrovnaná máma.

Další pocit selhání mám po rozvodu. Co na tom, že to byl taťka, kdo odešel (k jiné ženě a rodině). (byli jsme spolu 14 let, poslední 4 roky to šlo jen z kopce dolů, snažili jsme se přejít jeho první - odhalenou nevěru, najít, co dělat jinak atp., proběhla rodinná poradna... no, zkrátka ten vztah skončil a jako partnerům je nám asi lépe od sebe. I když tedy bojuji s financemi a stále ještě nejsou s rozvodem vyrovnané děti, zvláště prostřední a první dítě. A je někdy hrozně vyčerpávající být mámotáta a nemít vedle sebe parťáka. no, ale tím táta dětí vlastně stejně nikdy nebyl... ).
Ale abych se vrátila - pocit selhání po rozvodu mám z toho: že jsem svým (našim), tehdy budoucím, dětem nedokázala najít takového tatínka, který by je neopustil, nezradil (omlouvám se za to nezradil, ale prostě to tak vnímám... ), který by byl dostatečně zralý... Ach jo.
Navíc v tomhle nemám moc podporu rodiny, protože rodiče občas nechtě vypustí, ty už se radši neseznamuj, ty máš ,,talent" vybrat si, ty by byla zase katastrofa apod. I když vím, že to nemám poslouchat, semínko pochybností tu je...
S tímhle pocitem asi nejsem ještě vyrovnaná zcela, ale říkám si, že v době seznámení se s exmanželem mi bylo dvacet a jemu dvacetři let, že jsme byli ještě relativně mladí a za ta léta spolu, jsme se každý dál vyvíjeli a rozvinuli, ale úplně jiným směrem. Že kdybychom se potkali o deset let později, dohromady bychom se nedali. Snažím se najít pozitiva - máme spolu tři hezké děti, mohla jsem být s nimi relativně dlouho doma a věnovat se jim, každý ve dvaceti přece nepozná, kdo je ten správný partner (kolik rozchodů v tom věku zažily mé spolužačky), že jsem se měla si něčemu naučit, že i porozvodové období nám něco přináší, něco nás učí (že jsme i tak rodina, že si musíme hodně pomáhat - děti navzájem a tak, že i když nemáme všechno, máme sebe, dovolila jsem dětem se osamostatnit - jsem jinak taková matka kvočna , že budu raději kvalitně sama, než nekvalitně s někým, jen abych byla s někým, že mi rozvod dal šanci potkat někoho fajn, že ,,děti" nejsou překážkou novému vztahu, ale filtrem (prostě kdo to s nima vydrží, ten stojí snad za to

Nedávno jedna herečka psala, jak si totéž vyčítala po rozvodu (nedovedla jsem jí najít fajn tátu) a že s tím taky dlouho bojovala, a že jí pomohlo si odpustit. Asi to je cesta, vědomí, že jsem vše dělala s nejlepším úmyslem a udělala pro to maximum...

Možná škoda, že nejsme víc katolická země, myslím, že když dal kdysi pan farář svým ovečkám odpuštění, že to bylo úzdravné (dnes tuto roli může mít dobrý psychoterapeut, snad kamarádka..., prostě někdo chápavý, komu věříme).

Bludičko, jsem Ti vděčná, žes napsala o své zkušenosti s babičkou. Je to smutné, pro mě důležitá předaná zkušenost (mám staré a ne moc zdravé rodiče...), ale určitě jsi nemohla udělat víc. Možná Ti to nesedne, nevím, ale já bych jí (babičce) asi zapálila svíčku a všechno jí řekla, že na ni myslím, že ji mám ráda, jak moc pro mě znamenala, a že je mi moc líto, jak odešla.
Jo a taky si myslím, že naše zdravotnictví zatím nahrává odchodům v nemocnici, stejně jako se ,,zlidšťuje" porodnictví, tak by bylo fajn, kdyby se zlidštilo i to, kde a jak člověk odchází...