To nejlepší pro mé dítě?

Velice často slýchám v okruhu svých blízkých přátel, maminek na pískovišti s nimiž se „známe jen od vidění“ i v okruhu anonymních internetových „tváří“ větu:

„Moc mě mrzí, že jsem nedala svému dítěti to nejlepší.“ Vždycky znovu mě bodne a zaskočí ten tón, ze kterého cítím, jak moc je ta myšlenka bolí. Pak mi dojde, že už se mi to nejmíň pětkrát (jednou s prvorozenou, třikrát s druhorozeným, jednou s třetirozenou, se čtvrtorozeným zatím ne) stalo taky a než ti čtyři dozrají do plné dospělosti a já s mužem do úctyhodného stáří, nejspíš nás to ještě párkrát čeká.

Že každá matka touží být tou nejlepší mámou a chce pro své dítě to nejlepší je natolik známý fakt, že ho s úspěchem využívají marketingové společnosti. Skoro každý druhý leták ať už je reklamou na předškolní kroužek angličtiny, oblečení, značku obuvi, hračky či potraviny obsahuje slogan to nejlepší pro vaše dítě a v potravinách v regálu s mléčnými výrobky najde člověk jogurt s demagogickým názvem Dobrá máma (poněkud mizerného složení, nehledě na to, že nákup jogurtu ani kvalitního, ani mizerného nemá vliv na souhrn mateřských kvalit jednotlivce). V obráceném směru, tedy v tom, jak moc je matka citlivá (zejména v poporodním období, ale do jisté míry až do smrti) na vlastní pocit, že něco teoreticky mohlo být lépe a propadá se do pocitu vlastního selhání, není téma už tak „zajímavé“ a na to, jak často se doopravdy vyskytuje, se o něm moc často nemluví a ještě méně se zohledňuje v praxi.

Mezi momenty, kterými je mateřské sebevědomí velmi zranitelné, patří i ty na samém začátku: snadnost/těžkost příchodu na svět pro dítě, možnost přivítání čerstvě narozeného dítěte a jeho ne/separace od matky, kojení a rozvoj mateřské lásky. Jejich závažnost plyne jednak z toho, že po mnoho tisíciletí to byla otázka přežití a někde v instinktech to ještě máme, takže když to nejde jak má, cítíme se velmi ohroženi a selhávající, přidáme-li k tomu citlivost a psychickou zranitelnost šestinedělek je z toho pěkný koktejl emocí.

Příroda a evoluce nám dala celý soubor mechanismů, které nám tyto procesy velmi ulehčují. Jenže i když něco obecně platí, nemusí a nemůže to platit konkrétně v každém jednom životním běhu a přírodní mechanismy občas v konkrétních situacích selhávají. Když selžou a ponechání na přírodě by bylo fatální, dala nám evoluce ještě slušně vyvinutou šedou kůru mozkovou, která nám umožňuje ve spoustě situací selhání původního mechanismu úspěšně kompenzovat.

Jedno z typických evolučních opatření pro porod je schopnost adrenalinu v první fázi porodu inhibovat oxytocin a tím i pozastavit samotný porod. Byla to kdysi obrovská výhoda. Rodičce produkující adrenalin z důvodu náhlého ohrožení dalo pozastavení porodu šanci na únik do bezpečí. Stejně tak plod v tísni produkující adrenalin si pozastavil kontrakce a pokud se dostal do tísně z nějakého méně závažného důvodu, tak měl se slabšími kontrakcemi nebo dokonce bez nich větší šanci změnit polohu tak, aby mohl projít (méně stahů, více kyslíku a místa). Byla to jediná možnost pro oba a tam kde nezabrala, byl konec fatální.

Tam kde chvilkové zpomalení porodu plodu nepomůže a porod se znovu nerozběhne nebo se i rozběhne, ale miminku se nedaří, máme dnes místo umírání cestu, císařský řez. Stejně jako v případech, kdy předem známé překážky porodu vaginální porod vylučují. Tu nejlepší individuální volbu v tu chvíli pro to konkrétní dítě i se vším, co to přináší, protože to mimo jiné přináší dítěti šanci na celý jeho další život a to není zrovna málo. Je jasné, že maminku mrzí, že to nešlo jinak, šetrněji a lehčeji k nim oběma, ale pokud dojde k přijetí faktu, že to tak prostě bylo, je to potom jiné, je to spíš stejná lítost, jako když je člověku líto dítěte s horečkou. Případně i vlastní lítost nad sebou, že jsme s dítetem nezažili něco tajemného a možná úžasného. Ale je tam to vědomí, že matka udělala to nejlepší pro své dítě. Tedy neselhala, chránila ho. Takové byly okolnosti, které nemohla ovlivnit, jen s pokorou a respektem přijmout. Za jakoukoliv cenu dítě chránila, jak nejvíc to šlo.

Také k přivítání a současně rozvoji mateřské lásky nám přiroda přibalila slušný hormonální koktejl, který obvykle po porodu usnadňuje při intenzivních očním, hmatovém i čichovém kontaktu rozvoj vzájemné vazby mezi dítětem a matkou. Jenže jako všude, ani tady přiroda nefunguje 100%, takže máme situace, kde se mechanismus nedá použít vůbec nebo jen obtížně. Stačí předčasný porod, zdravotní potíže matky nebo dítěte z kterého plyne nějaké bezprostřední ohrožení života nebo zdraví a zachraňuje se v tu chvíli prvně život a zdraví a až potom se hledá cesta, jak pomoci vazbě.

Tento mechanismus, protože je závislý na produkci hormonů a nikoliv na lidské vůli, funguje strašně individuálně, takže existují dokonce i maminky, u kterých se i při splnění všech ideálních podmínek vazba rozvíjí pozvolněji a plně si její sílu uvědomí až po delším soužití s dítětem. Ovšem i tak udělaly pro rozvoj své vazby k dítěti co mohly a uspokojily plně potřebu dítěte být po porodu s matkou. Rozhodně nejsou horšími matkami i když se někdy při porovnávání svých pocitů a pocitů jiných maminek cítí divně. Hodně pomáhá, když zjistí, že s tímto pomalejším startem lásky k dítěti nejsou samy a že je to též normální. Další početná skupina jsou matky, jejichž start mateřské lásky byl také pozvolný, i když dostaly s dítetem dostatek času pro vytvoření vazby z toho důvodu, že matky samy byly těžším porodem příliš vyčerpané.

To samé u kojení. Všude člověk vidí a slyší, že kojení je to nejlepší pro dítě. Obecně to sice platí. Ale konkrétně, pokud matka i dítě využijí všechny přírodou připravené mechanismy a ono nic, protože příroda prostě 100% není a nikdy nebyla, je umělé mléko pro to dítě to nejlepší, co mu maminka může dát. Je to totiž pocit nasycení a život sám. V naštěstí dávné minulosti taková situace znamenala, že se buď našla jiná žena, která mohla odkojit dítě, což znamenalo život, nebo pokus nakrmit dítě náhradní stravou, což nezřídka znamenalo smrt. Obdoba je u situací, kdy začátek je nestandardní ze zdravotních důvodů na straně matky nebo dítěte a kdy jde přírodou připravené mechanismy použít jen v omezené míře, takže start laktace je obtížnější a někdy se prostě přes veškeré úsilí nezdaří.

Tohle všechno dokáže ženu velmi potrápit, ale pořád je to to lehčí. Přehledná volba, jestli černá nebo bílá, život nebo smrt. Jenže život sám je málokdy černobílý a většina věcí v životě je v různých odstínech šedi. Šedivé je, když do toho vstoupí systém, kde není běžné podávat lidem plný soubor informací. Kde člověk předem netušil, co vše by mohl znát, aby jeho volba byla skutečně informovaná. Dále je šedivé i to, že člověk sám neví, co vše a jak může fungovat zrovna u něj a může ho zaskočit i drobnost, protože sám sebe teprve poznává. A dále úplně nejšedivější je, když člověk ví a současně je obklopen systémem, kde se nepreferuje individuální přístup, ale standardní postup toho systému, takže je možné, že na specifické potřeby není a nebude brán zřetel a člověk složitě zvažuje rizika systému a rizika obcházení systému. Tehdy není přehledná hranice mezi selháním rodičky a selháním systému a zranitelná a zraněná matka má tendenci buď celou situaci potlačovat a popřít, nebo na sebe brát jako vinu celou tíži včetně systémového selhání. Obojí může být hodně omezující a vysilující.

Jsou to velmi různé situace, kdy se například žena nemá možnost vyhnout účinku adrenalinu v první době porodní. Stačí, když se to „blbě sejde“ a personál, který ten den zrovna není na vrcholu svých empatických schopností se o přísun adrenalinu postará invektivou, případně nedostatečnou podporou pocitu bezpečí. Jsou to situace, kdy je rodička vystavena strachu, pocitům opuštění, obav o sebe a dítě, ale může to být i obyčejné rušení, někdy u někoho i nečekaně malé (třeba nesmyslná, ale bohužel fungující plachost mých porodů na světlo). Dále jsou podhoubím pro pocity selhání jakékoliv neúplné informace, například o časné amniotomii a jejím vlivu na dítě, bolestivost kontrakcí a rychlost porodu, o polohách při porodu, o urychlování porodu. Neúplné informace o pro a proti u vyvolávání porodu zrovna pro to konkrétní dítě a matku.

I sama bolest porodu může být pro někoho tak adrenalinová, že nelékové možnosti nezaberou a epidural může přinést přes svoje rizika kýžené uvolnění a prospěch. Často chybí uplné informace o vedlejších účincích dolsinu. Všechno jsou to rozhodnutí, co mají vždy svá pro a proti a žena by měla před dalším postupem kompletní informace dostat a být tím, kdo upřednostní jednu variantu před druhou. Říká se tomu převzít kontrolu nad situací. Jsou to také momenty, kdy matka na základě zkušeností s vlastním tělem ví, co by bylo na místě zkusit jako šetrnější variantu, ale slyší „tady to tak neděláme“. Dále jsou to situace týkající se kontaktu s dítětem, kdy žena například neví, že po předčasném porodu může být i u svého dítěte v inkubátoru, nebo je jí v tom dokonce bráněno. Velmi náročné to je v momentě, kdy má dokonce s dítětem ve stejném nebo horším stavu zkušenost z předchozího porodu v jiné porodnici, kde kontakt umožněn a podporován byl a ví, že dítěti to pomáhalo.

Velmi těžké je potom vyrovnávání matek s tím, že jim bylo buď aktivně bráněno v tom, o čem opravdu věděly, že by bylo pro dítě nebo porod prospěšné (to v důsledcích není nepodobné důsledkům u násilí a šikany), nebo vyrovnávání matek, které neměly úplné informace, se skutečností, že kdyby věděly všechny možnosti, rozhodly by se jinak, což vyvolává veliký pocit selhání a manipulace (měla jsem si předem zjistit víc, je to moje vina). Toto všechno jsou totiž procesy, které mohou vést ke zbytečnému selhání přírodních mechanismů a s tím, co možná nemuselo být, se člověk, pokud nemá smysluplný důvod, proč ty procesy upřednostnil, vyrovnává daleko hůř než s tím, co být muselo, protože byla jasně rozeznatelná černá a bílá.

Když se vrátím zpátky k sobě, je to třeba to, kdy jsem od počátku věděla, že druhorozený je bratr mé dcery, ale že je taky můj syn, to mi došlo, až když poprvé onemocněl. Že třetirozenou jsem neochránila před zbytečnou separací porodem jinde, i když jsem předem měla informaci, že v této porodnici se to může stát. Úlevu jsem našla, až když jsem si uvědomila, že i když to nebylo z hlediska mých informací optimální, bylo to nejlepší dostupné řešení, co jsem v tu chvíli mohla mít. Tedy to reálně v tom čase bylo to nejlepší pro mé dítě z toho, co jsem mohla ovlivnit. Vztaženo na třetirozenou mi došlo, že porodit jinde jsem nemohla, protože jsem v té době neměla žádnou jinou PA v jiné porodnici, která by mi zajistila podmínky pro samovolně a nerušeně běžící porod vzhledem k mým nadstandardním potřebám a porod doma nepřipadal v úvahu, protože jsem sice měla dostupnou PA i blízkou porodnici pro případ komplikací, ale neměla jsem v tu chvíli dost jistoty v sebe ani porod, takže o neúspěch takového pokusu by se patrně postaral můj vlastní adrenalin. Upřednostnila jsem tedy bezpečný porod před bondingem, protože jsem v tu chvíli neměla lepší dostupnou variantu, ač jsem věděla a chtěla obojí.

I když se mi nepodařilo najít řešení, převzala jsem úplnou zodpovědnost za situaci a udělala to nejlepší co jsem mohla. Nakonec mi s vyrovnáváním nejvíc pomohlo v první řadě sdílení, protože jsem měla v okolí dost lidí s podobnou zkušeností, kteří mi rozuměli a po čase, když jsem to „strávila“, mi pomohlo využití zkušeností z ne úplně optimální minulosti na lepší průběh budoucího, protože jsem sama sebe víc poznala a porozuměla si. Moje dvě další pořádná mateřská selhání se netýkala začátku společné cesty a přišla až o hodně později, ale co se fází týče, probíhala dost stejně. Opět získání nových informací, výčitky, sdílení, „strávení“, poučení se, využití případně sdílení zkušeností.

Můj vůbec největší pocit selhání se vůbec neváže k rodičovství, ale k rodinným starostem ano. I když časově spadá do konce mého prvního šestinedělí, patří k samému životnímu konci. Měla jsem babičku, která v té době byla v nemocnici. Na zlepšení zdravotního stavu nebyla vyhlídka a babička potřebovala plnou celodenní péči. V závěru těhotenství jsem vlastně ani nebyla v mém rodném městě vzdáleném přes půl republiky a když jsem babičku jako těhotná naposledy viděla, byla u sebe doma a v pořádku. Než jsem jela do porodnice dozvěděla jsem se, že babička je v nemocnici, ale nevěděla jsem, jak moc je to vážné, myslím, že mě rodina chtěla ochránit před starostmi. Když jsem tedy přijela s malou dcerkou navštívit babičku, zjistila jsem, že je to vážné a v nemocnici de facto čeká než ji synové zařídí hospic, kam za ní budou denně jezdit na návštěvy, protože nemohou skloubit plnou péči a práci.

Na to, abych si ji vzala domů jsem neměla fyzicky, takže jsem akceptovala jejich řešení. Měla jsem u rodičů pobýt s dcerou 14 dní. Rodiče na ty dva týdny měli dovolenou. Když jsem se s babičkou setkala, měla jsem neodbytný pocit, že je na konci cesty a čekala jen na pravnučku, protože ji chtěla poznat. Cítila jsem tehdy, že bychom ji na těch 14 dní měli vzít k našim. Ve třech dospělých a třípokojovém bytě bychom to hravě zvládli. Jen, jak jsem byla zmatená, protože jsem to úplně nečekala, netroufla jsem si to vůbec našim, strejdovi a babičce navrhnout. Natož tátovi a strejdoví říct, že si myslím, že babička umírá. Nějak jsem se domnívala, že když jsou zkušenější a víc dospělí a je to jejich máma, mají pravdu a já to cítím zmateně a jsou to asi šestinedělní hormony. Prostě jsem tehdy neuvěřila sobě, svým pocitům a nepřevzala za to zodpovědnost. Neuvěřila jsem, že jsem jediná, kdo ví, a že je to tedy na mně.

Další den se její stav prudce zhoršil, upadla, zlomila si ruku a v ten den jsme se viděly naposledy. Následující den byla v bezvědomí bez povolených návštev a v noci zemřela v nemocnici sama. Ještě během těch 14 dní se stihl i pohřeb. Žiji s pocitem, že kdybych sama sebe brala vážně, zemřela by též, ale byli bychom u ní. Tohle jsem rozcházela a sama sobě odpouštěla fakt dlouho, už proto, že zrovna babička byla ten člověk z mého dětství, od kterého jsem zažila pocit nepodmíněné lásky a vždycky, když jsem to potřebovala, byla se mnou. Už jsem pochopila, proč jsem to neudělala, ale litovat toho budu pořád. Protože jsem nad tou situací nepřevzala odpovědnost a nezkusila udělat, co jsem mohla. Vůbec jsem se nepokusila. Poučení se z toho asi taky přišlo i když to ještě trávím a doufám, že chvíle, kdy tuhle zkušenost zúročím, se jen tak nedostaví. I když, možná to zúročuju už teď, jen tím, že si častěji věřím a vím, že to, co vím, za mě nikdo neudělá.

Myslím, že pocity mateřského a rodinného selhání se rozhodně neváží jen na přivádění potomků na svět, ale myšlenka „tohle jsem měla vědět a tohle jsem měla udělat jinak“ provází matky a asi někdy i otce celý život a nejsilněji v momentě, kdy mají oprávněný nebo jen iluzorní pocit, že jejich potomci jsou v ohrožení. Kdo jste se setkal v rámci rodičovství s pocitem vlastního selhání a co vám pomohlo vytvořit z toho něco pozitivního nebo to alespoň ve zdraví přežít?