Re: Chtěli bychom být v RPP

Já bych řekla, že na pocit většiny čtenářek, že by pro ně bylo těžké pustit dítě dál a pocit, že by se níkdo jiný nedokázal o dítě postarat tak dobře, jako ony, může mít vliv i skutečnost, že je u nás hodně zažitá "magická" hranice dvou dětí na rodinu s pocitem, že třetí dítě by výrazně snížilo životní standard rodiny (taky nejvíce potratů dle statistiky je u nás třetí dítě v manželství). Jenže tyhle "finanční obavy" způsobují, že si spousta žen nepřizná, že se ještě necítí uspokojená počtem dětí. A potom v některých z nich může potenciální dítě v RPP vyvolávat pocit toho "zaplněného hnízda" a může být težké je poslat dál. U nás by to byl problém i po třetím dítěti. Až teprve se čtvrtým došlo k naplnění a uspokojení do té míry, aby nám jako rodičům došlo, že s miminama to umíme, tak bychom výhledově, až nám smečka trošičku odroste, pokud budeme vyhovovat úřadům, mohli pomoci miminku (oboustrané obohacení, máme je rádi), ale s úlevným pocitem, že školní docházkou a pubertou si s nimi projde někdo jiný, kdo na to má ještě volnou kapacitu. Takže teď bychom miminko přijali rádi, ale pouštěli bychom ho do nové rodiny s pocitem úlevy (malé děti malé starosti, velké děti velké starosti a o pěstounské péči či adopci to platí dvojnásob). Taky časová omezenost RPP nám velmi vyhovuje, protože přináší možnost po každém miminku zvážit psychické i fyzické síly, jestli jich je ještě dost a bylo by jeho dočasné přijetí opravdu ve prospěch miminka.