DS

Pracuji s lidmi se zdravotním postižením. Nejsou to děti ale dospělí lidé. Lidé s DS jsou podle mého názoru dobře vychovatelní, zvládnou se učit a vychodit i speciální školu. Naučí se dobře mluvit (rozumíte jim), oblékat, obstarat se sami. Musí se počítat s tím, že jsou prostě inteligenčně jinde než ,,normální" lidé. Záleží ovšem na stupni postižení. Děti s DS potřebují péči, potřebují režim a stejnou výchovu jako děti zdravé, jen prostě čas je delší na to, aby se dítě věci naučilo a aspoň trochu pochopilo co se po něm chce. Spousta lidí se plete, že vzhled člověka s DS a jeho chování je buď to, že je agresivní, že musí být hloupý, nebo že nejdou rozeznat emoce. Záleží na výchově a trpělivosti a agresivita nevznikne, protože nemá proč. Věřte, že jsou mnohem horší varianty postižení. Každopádně nedokáži si představit mojí reakci na mé narozené dítě se zdravotním postižením. Je to určitě hodně těžké, složité, náročné. Pravdou je, že hodně párů se po narození dítěte s DS rozešlo, hodně dětí je v ,,domovech". Otázkou je: Máte sílu se celý život starat o člověka se zdravotním postižením, dělat ústupky a ,,obětovat" se, nebo myslíte na umístění v,,domově"? Nerozumím tomu, že testy DS nepotvrdily.? Přeji hodně štěstí.