Re: Cítíme se stejně

Hezky napsáno. Obdivuji Vás. Píšete, že "chodila se dívat na brášku". Předně uvedu, že naše dcera nemá DS a že tato reakce není adresovaná přímo a jen Vám. Nechci být patetická, bohužel vycházím z faktu, že nikdy chodit nebude, nikdy ke mně nepřijde ani nepřileze, nikdy mi nevisela u nohy jako jiné děti, neudělal doma nepořádek. Ruce totiž nepoužívá, neumí se zapnout, najíst, obout. Nechápe souvislosti, ale vnímá. Směje se a pozná, že ji máme rádi. Nežvýká, nekouše. Nesedí, neleze, hraje si jen v leže na zádech. Nemluví. Společenská flustrace? Musím se smát. Vždyť ono vlastně o nic nejde- to by mohli říct ti, kteří mají na těchto stránkách za to, že jsme s ní měli přehnané úmysly. To, že nechodí do školy, vždyť to nevadíííí...To že nechodí mezi děti, nehraje si na hřišti, cestování zažívá jen v omezeném rozsahu, nebude nikdy pracovat ani sportovat... to není vlastně důležitééé, pravda? Hlavně že máme to štěstí a máme ji. A jenom ji, protože jiné dítě už mít nemohu. To by přece nevadilo normální ženě, jen je potřeba se s tím srovnat. V noci ji polohujeme co tři hodiny. Krmíme, umýváme, cvičíme i 5 hodin denně. A jít do práce? S radostí! Ale ono to jaksi nejde.. To bych ji musela dát do ústavu. A ona je moc krásná holka a věřte nevěřte, já se děsím toho, že jí tam nějaký ošetřovatel něco udělá. Ale myslím, že toho se obává každá maminka, čili v tomto bodu jsem zřejmě normální. Čili paráda život! Co chtít víc, že? :-D Ale abych to lehce zjemnila, vynesli jsme ji na zádech na vrcholky Tater, když lyžujeme, sedí v krosně na zádech, když bruslíme, tlačíme ji před sebou, když jdeme na výstavu, koncert, nebo na zmrzlinu, máme ji stále u sebe. My ji máme celý její život u sebe. No ale klidně mě ukamenujte, , protože já jsem skutečně jedna z těch bestií, co by chtěla, aby si mé jediné dítě normálně hrálo, myslelo, kreslilo, chodilo do školky, mělo spoustu kamarádů, průsery ve škole, pubertální lásky, studium na střední škole, velké lásky, pak práce, shánění bytu, možná i děti, když bude chtít. Ráda bych ji sledovala jak se srovnává s životem a čím vším prochází. My dva bychom si u toho všeho trošku odpočinuli a manžel by se konečně jednou mohl v práci pochválit, co ta jeho holka vlastně dovede. Ale to jsou ty zvýšené nároky, které měla na mysli zřejmě i autorka tohoto trefného článku.