Potratila jsem ve 13tt.

Kopíruji a vkládám text svého zápisu z této pro mě bolavé zkušenosti...
Děti jsou dědictvím od Hospodina, plod lůna je přece odměna. (Žalm 127,3-4)

Pobolívá mě břicho, už celý den, nevěnuji tomu pozornost do chvíle, kdy jdu na záchod a zjistím, že trochu špiním. Ale není to moc, tak dělám dál rozdělanou práci. Odpoledne si všímám, že břicho bolí víc, ale krvácení se nehorší.

To horší... bolest, strach, křeče mě potom provází celou nocí. Ráno vypravíme holky na bus do školy a školky a jedeme do H. Brodu s mezipřestávkou u mamky (tchýně). Je mi zle, krvácím už hodně, už chci mít klid, být bez té bolesti, co mi připomíná porod Lucky. Mamce jsem dokonce zašpinila židli.

Přijíždíme do nemocnice, tam se mě po chvíli ujímá sestra, potom vyšetření doktorem, zápis nálezu a podepisování papírů, kde v několika odpovědích zaškrtávám zápornou odpověď a dostávám od sestry vynadáno, že musí být vše zašktnuto ANO, že to, co mi teď neřekli, mi poví sestra na oddělení....V šoku ze ztráty miminka, které nebylo plánované a chvíli i nechtěné, píšu to, co chtějí. Lékař mi sděluje, že to bude on, kdo provede zákrok a slibuje, že když bude vše v pořádku budu moct jít domů po 4 hodinách.

Míša celou dobu sedí na chodbě, prý za mnou nesmí, když se po něm ptám. Dostávám dlouhou nemocniční erární košili a jdu na chodbu čekat než půjdu na sálek kde mě vyčistí... Potom mě sestra zavolá a rutině se mě ptá... proč mám na ruce hodinky, ty musí okamžitě dolů. Sundavám je a odnáším je muži, když se vrátím dostávám sprda, že mám na nohách ponožky, potom zas jestli mám spodní prádlo.... Potom už mě vyzvou ať si vylezu na kozu....

Nikdo se mi nepředstaví, nikdo mi neřekne, že je mu to líto. A já tam ležím, je mi vidět až... kam. Zřízenec, co tam je si naštěstí stoupl tak, aby nekoukal a neviděl tam, kam neměl. Celou dobu pláču, nikdo se se mnou nebaví. O přikrytí si musím říct, nenapadne je to samotné. Sestra mi podává podložku místo prostěradla, co mě zakrývá jen z části, ta mi taky spadne. Tak mi jí znovu podává a já si jí přikurtovanou rukou držím.

Do druhé ruky mi jakási ženština, co neumí pozdravit ani se představit, napichuje kanylu a vystraší mě slovy co že to mám se štítnou žlázou, že jí mám nějakou vystouplou.... naštěstí se odněkud vynořuje anestizioložka, která se mi jediná představuje a dává mi najevo svou účast. Utěšuje mě, ať už nepláču, že budu mít plný nos a oni nebudou moct provést zákrok. Potom už dýchám a usínám.

Uteklo "jen pár minut" a já se probírám na úzkém pooperačním lůžku s kanylou v ruce. Míša sedí na židli, drží mě za ruku a vysvětluje, že jsem trochu víc krvácela, ale nic dramatického. Po dokapání infuze mě odvážejí na oddělení, kde sestřičce říkám, co mi slíbil doktor před zákrokem, že budu moct jít domů po 4h po zákroku.

Žádala jsem o vyndání kanyly, která mi vadila a bolela mě, zbavila jsem se jí možná po třech hodinách. Když uběhly ty 4 hodiny od zákroku a já se sháněla po lékaři, tak mi bylo sděleno - mějte strpení, Dr. za chvíli přijde. Když utekly další hodiny a já se opět ptám kdy už, že mi bylo slíbeno, že můžu domů, tak stále dokola, že mám mít strpení.

Muž mezitím odjel domů s tím, že mu mám zavolat až mě doktor propustí. Čas se mi neuvěřitelně vlekl. Jak mi totiž bylo hrozně zle, když mimi předčasně odcházelo, tak po zákroku jsem na tom byla po tělesné stránce dobře, ale psychicky jsem se cítila K.O. Oddělení mě dusilo, neměla jsem kam zalézt a vyplakat se, nešlo mi to v cizím prostředí. Taky mi k té K.O. psychice napomáhala i vzpomínka na týden starou smrt mé mamky v téže nemocnici. Domů jsem nakonec odcházela po skoro sedmi hodinách. Předcházelo tomu mé protestné oblíknutí do mého oblečení a výhružka, že opustím oddělení i bez zprávy. Dr přišel krapet nasupenej, že jsem ho furt naháněla, ale já se nedala.

Marto co říkáte tomu chování personálu?Jsou to skoro 3roky.Já mezitím porodila ve velmi krátkém čase po sobě další dvě děti.Takže trauma s toho nemám.Ale tenkrát,tenkrát to bolelo a moc....