Doplnění

Ještě bych doplnila, že můj gynekolog mě varoval spíše před rizikem zánětu. Kvůli tomu jsem si koupila kontryhel, který se doporučuje - jako prevenci.
Potom, co už jsem měla vše za sebou, je mi jasné, že si oddechl (to já také) a nebál se mi říct, že je to fajn, že jsem neabsolvovala zákzork, protože tím pádem je to pro dělohu lepší. Já si to osobně myslím také. Nemám zase to srovnání. Dokonce si i říkám, že možná, pokud mě tato situace potká do třetice, už bych se té revizi tolik nebránila, nevím. Ale při prvním potratu jsem z ní měla obavy hlavně kvůli tomu, že je podle mě riziková - je to prostě zásah do těla a může ohrozit šance na další úspěšná těhotenství.
Jinak můj pan doktor naštěstí patří k těm, co jsou otevření životu, netvrdí, že každý potrat musí nutně skončit revizí, ale potvrdil mi, že takoví lékaři tady jsou. Jsem vděčná, že on mezi ně nepatří. Já si totiž trochu myslím, že právě ty zákroky v nemocnici ženám ztěžují se se situací srovnat. Nezažila jsem sice revizi, ale soudím tak podle zážitků z porodů v nemocnici, kdy první porod taky nebyl zrovna příjemný zážitek a vyrovnávala jsem se s tím hodně měsíců. Nemám odvahu přesto na domácí porod (v této společnosti), ale na domácí potrat jsem ji prozatím měla.
Vy píšete o bolesti. No ano, je to ztráta, dítko bylo plánované (což jste asi z článku pochopili), ale ten jeho odchod byl hezký. To je věc, která se samozřejmě v textu nepředá. Já bych k tomu napsala ale toto: někdo si potrat propláče a tím se cítí očištěn, já jsem zřejmě toho ražení, že si ho musím prokrvácet. Slzy nebo krev, možná mají stejný význam. Víc to asi nebudu popisovat, protože je to, nezlobte se, skutečně nesdělitelné, a bojím se, že bych zvolila špatné výrazy.
A také netvrdím, že na mě nepřijde smutek v období původně předpokládaného porodu, jak už to bývá. Ale myslím si, že v životě člověka jsou občas monhem horší tragédie, než je tato moje konkrétní situace. ;-)