nemám ráda zobecňování

Nemám ráda zobecňování a tenhle článek mi připadá jako jedno velké zobecnění... Žijeme ve velkém městě a světe div se - moje děti sice umí zacházet s počítačem, ale používají ho především při sepisování referátů do školy, je to pro ně pracovní nástroj. Ano, když byl syn dva měsíce v nemocnici, hrál na tabletu hry a sledoval filmy. Ve chvíli, kdy se mohl zase bez bolestí posadit a pak pobíhat mimo lůžko, skončil tablet zase v rukou majitele (tímto mu děkuji za půjčení). Protože už byla jiná zábava.
Moje děti a jejich kamarádi vlastní mobil a umí používat vlastnoručně vyrobený prak a luk a šípy.
Moje děti a jejich kamarádi si umí pustit internet a v zimě staví iglú ze sněhu a v létě domečky v křoví.
Moje děti a jejich kamarádi lezou po stromech a hrají si na indiány, milují knihy o Vlaštovkách a Amazonkách a dětské knihovničky rodičů mají pročtené i pozpátku.
Bát se o zlomenou ruku? Nebojím se, máme za sebou pár otřesů mozku, párkrát nohu v ortéze... Zlomenina buď přijde, nebo ne.
Pokud jde o líčení mladých slečen - já jsem se ve třetí třídě tajně malovala maminčinou rtěnkou, zkoušela si její plesové šaty a chtěla být "krásná jako maminka". Klidně dovolím své dcerce, aby si půjčila moje "barvičky" a zmalovala se a klidně jí dovolím řasenku, když jdou s holkama kupovat korálky do centra. Nebyla jsem v jejím věku lepší. Vím, že ta stejná slečna bude o víkendu lítat v lese za chalupou v trenýrkách a odrbaným tričku a pravděpodobně se vrátí špinavá jak čuník...