O tempora, o mores

Aneb ó časy, ó mravy (jsem se chtěl blýsknout znalostí latiny, kterou neznám)
No tak já jako dítě četl taky Foglara a líbilo se mi to..taky jsem se dostal ke Gabře a Málince, která byla tehdy za totality nějak na indexu, protože se nedala sehnat a v deseti letech jsem dostal Káju Maříka - taky se mi to moc líbilo.
Venku jsem moc nelítal - nebavilo mě to. Ale hráli jsme před školou na schovku a na honěnou a tehdy to učitelům hrozně vadilo, protože školní hřiště se má používat přece jen pro účely školy a tehdy ho zamykali...což jsme my, děti školou povinné, nerespektovaly a snažily jsme se tam ze všech sil dostat.
Chodil jsem často ven, většinou sám a snil o Foglarových hrdinech. Bylo mi líto, že nemáme video a byl jsem pyšný na to, že máme počítač (jedni z prvních u náš ve městě) a můžu spolužáky zvát na počítačové hry, u nichž jsme byli schopni a ochotni prosedět hodiny...stejně jako dnešní děti u modernějších strojů poskytujících daleko realističtější zážitky.
Ono je to případ od případu - některé dítě je uzavřenější, zádumčivější, rádo je samo, čte si, kutí něco doma s počítačem nebo se vrtá v domácích robotech nebo v dílně...a některá dítka pořád lítají venku k velké nelibosti jejich rodičů, že nedělají nic užitečného.
Každopádně jako dítě jsem měl daleko více povinností, než mají děti teď. Jako naprostá samozřejmost byla, že jsem po příchodu domů zatopil (měli jsme ústřední topení s kotelnou doma - nasekat dříví, vynést popel z předchozího dne, nanosit uhlí...) uklidil, umyl nádobí...to se bralo jako samozřejmost. Když jsem to neudělal, nebyl jsem bit, ale doma bylo dusno.
Je ovšem pravda, že z lítání venku si dítě maximálně navykne na pravidelný pohyb, kdežto rozumná práce s internetem, čtení a snaha se něco dozvědět vede ke vzdělanosti. Platí zřejmě všeho s mírou.
Jako dítě jsem nikdy neviděl tolik dětí venku, co jich vidím teď ve velkém městě. Jak si hrají na hřištích, blbnou na ulicích - takže mi stesky nad dětmi, klofajícími do dotykového telefonu či tabletu, přijdou poněkud mimo mísu.
Jaké děti si vychováme, takové je budeme mít. Dítě je jako opička, bere si příklad z rodičů. Jestliže maminka nemá čas, protože sleduje oblíbený seriál v televizi a tatínek doma "pracuje" či hraje hry na počítači, dost těžko můžu po dítěti chtít, aby blbnulo venku nebo šlo pouštět draka.
Čili - až jednou přistihnete dítě, jak hraje třetí hodinu počítačovou hru, neleňte, vezměte je za ruku a odtáhněte do lesa nebo jen tak na procházku po městě.
Když si budete spolu povídat, smát se, házet po sobě šišky...tak to možná jednou bude naopak a do toho lesa potáhne dítě Vás.