14.2.2014 12:11:18 Jája
A co družiny?
Svého času jsem pracovala jako vychovatelka v družině. Když jsem přemýšlela, co nejlepšího můžu pro dětí udělat, přišla jsem na to, že sice máme mít jaké programy a vzdělávací plány, ale děti byly po vyučování psychicky unavené a my s nimi nesměli dělat ani školní úkoly. Na to byl výslovný zákaz. No, a když jsem si představila, že večer přijde domů uhoněná mamina z práce a zjistí, že dítě nemá napsané úkoly ani nebylo ani chvíli venku, protože vychovatelka s dětmi vystřihovala nějaké blbinky, bylo mi z toho šoufl. To přece ta máma nemůže stíhat, ani kdyby se rozkrájela, protože ještě musí uvařit večeři, vytřít nebo vyprat prádlo, zašít... Tak jsem využívala hlavně středy, kdy měly děti volněji, obešla kolegyně s prosbou, aby mi daly ty nejzlobivější a hyperaktivní děti, předala jim ty moje, které měly odcházet dřív na autobus, což se mnou z lesa nemohly, a vyrazili jsme do lesa nebo na blízkou naučnou stezku i jinam. Za odpoledne jsme běžně udělali i 10 km. Děcka se na volný pohyb přírodou doslova těšila, mohla se do sytosti vylítat i vyřvat, v lese to nikmu nevadilo. Fakt je, že se do školy vraceli doslova servaní, byli rádi, že si můžou na chvíli sednout. I kolegyně se na ně chodily dívat jako na exoty, jak to, že sedí a ani nemluví, bodejť ne, po 10 km svižné chůze! Stávalo se, že jsem měla ve skupině i 30 děcek, přestože podla zákona jsem jich měla mít maximálně 10 (byla to školní družina pomocné školy při zvláštní škole), ti ostatní se přidali, protože je to prostě bavilo.
Odpovědět