Sama jsem závislák,

takže to do určité míry chápu, ale názor pana Klimeše mi přijde tak těžce mimo mísu, že se divím, jak tento člověk může dělat psychologa.

On v podstatě radí - ženská, udělej si všecko sama, táhni tu káru za dva (nebo za jednoho a půl, předpokládám, že ten muž aspoň do práce chodí, takže si část práce odpracuje) a drž hubu, protože jinak by sis jen pohoršila.

Vyhrožuje "válkou o děti", která by možná vůbec nenastala (závislák by byl třeba jen rád, že konečně má na své hraní víc času), insinuuje, že je tím možná "vinna" manželka, nenabízí ŽÁDNÉ konstruktivní řešení, protože dá-li studovaný psycholog "radu" vydržet pro mě nepříjemnou situaci mnoho let a počkat až do té doby, kdy se mi partner definitivně zhnusí, tak si říkám, nač vlastně studoval?

Nehledě na to, že z něj mám pocit, že silně nadržuje chlapům (na rozdíl třeba od Tomáše Nováka, který mi přijde mnohem lidštější), že oni si můžou dělat co chtějí a ženská to má akorát vydržet, jinak bububu. Skoro mi taková argumentace přijde blízko různým těm domácím tyranům, co vyhrožujou, že "stejně už si nikoho nenajdeš, nikdo tě nebude chtít".

IMHO by to měl směřovat k tomu, jak to manželství zachovat, protože i když je tam určitá patologie, tak to není alkoholik, žárlivec, násilník, je v podstatě nemocnej a já osobně tam vidím velkou šanci na záchranu, ale tímhle přístupem by dosáhl přesného opaku - rodina by byla rozvrácená už nenávratně a vztahy do budoucna poškozené, protože si neumím představit, že pokorně žiju deset a víc let vedle člověka, který mě totálně ignoruje a nechá mě v podstatě samotnou vychovávat děti, ani jeden pro to nic neděláme, a že se mi za tu dobu totálně nezprotiví.