taky jsem

Když jsem si přečetla ten základní článek, tak mě hned napadlo, že na tohle já prostě nemám. Nemám to srdce, nechat miminko "půl hodiny vyřvat". Pořád Barborku kojím (11m), takže se v noci budí mockrát. Naše paní doktorka konstatovala, že to je u těhle kojenejch dětí normální a totéž i různé moje kamarádky, které kojily dlouho a mají už odrostlejší děti. Dopadli jsme doma tak, že máme vlastně dvě ložnice. V jedné spí manžel, který došel k tomu, že po tak přerývaném spánku je pak v práci na houby a v druhé my holky. Dětská postýlka slouží spíš přes den na hraní (autor knihy by mi dal!). Nicméně: naše miminko je velmi veselé, společenské, pohodové, prakticky nikoho a ničeho se nebojí, změna prostředí ho moc nerozhází. A já si myslím, že to může být i tímhle, že cítí bezpečí i v noci. Je mi jasný, že je to sice na úkor našeho rodičovskýho pohodlíčka (někdy tak smutně procházím mou "bývalou" manželskou ložnicí a říkám si jestlipak se tu někdy zas vyspím...) Zatím si tohle zdůvodňuju tak, že tohle nepohodlí uteče jako voda, ale pohodový dítě je přeci to nejdůležitější. V kočárku venku pak spí klidně tři hodiny v kuse (v noci od 21:30 do 8:00 se spoustou vsuvek na mlíčko). Tak to je naše zkušenost.