Re: To není diplomacie, ale slušnost

Heluško a Sally,

i já se připojuji k vašemu názoru, že jde o základní lidskou slušnost. Neumím si představit, že bych někomu cizímu, natož partnerovi, řekla, že něco, co řekl nebo udělal, je pěkná blbost. To už bych musela být opravdu HODNĚ naštvaná a asi i tak bych si vzápětí začala připadat jako hulvát a nevychovanec.

Možná si spousta lidí myslí, že právě k tomu nejbližšímu si toho můžeme dovolit nejvíc, ale podle mě je to velká chyba. Když v někom najdeme takové zalíbení, že se rozhodneme strávit vedle něho zbytek života, tak to přece neznamená, že se stal naším majetkem, kterému můžeme říct cokoli a neohlížet se na to, jestli ho to náhodou nezraní. Stejně tak, jako vyjádřit uznání za to, že partner něco udělal pro společnou domácnost, nepovažuji za žádné podkuřování ani manipulaci. Vždyť - jen čistě pragmaticky vzato - to znamená, že to člověk nemusí udělat sám a za to se přece sluší poděkovat, ne? Samozřejmě to platí oboustranně.

A mimochodem, takové to "říkání pravdy do očí" komukoli je podle mého názoru také ošemetná věc. Ve spoustě případů se totiž nejedná o žádnou "pravdu", ale pouze o NÁŠ SUBJEKTIVNÍ NÁZOR na věc, která se nám líbí nebo nelíbí, a nemáme právo to někomu "tvrdě vpálit" jako nějaký objektivní fakt. Třeba když přijde kolegyně v účesu, který jí podle nás absolutně nesluší, bylo by netaktní jí hned mezi dveřmi bez obalu říct "no holka, ty máš teda ale ránu" s pocitem dobře odvedené práce upřímného člověka, který každému říká na rovinu, co si myslí. Tohle není upřímnost, ale hulvátství a netaktnost. Někomu jinému se ten účes může klidně líbit. Něco jiného by asi bylo, kdyby se přímo zeptala "jak mi to sluší" - tady by asi nebylo dobré lhát, ale nějak taktně říct, co si o tom opravdu myslím.