empatická reakce

Ahoj Milado,
při čtení tvého příspěvku jsem se musela smát - ne tomu, co se stalo, ale tomu, jak jste na to ty a tvůj táta reagovali. Vaše věty (namátkou "vysvetlovala jsem jí, ze to se to proste deje", "ze ma stesti, ze ji nesebrali doklady, ze by to mela horsi polizanici", "rekla ji, ze si holt ma davat vyplatu na ucet", "muj otec nadaval, jak se ji to jako mohlo stat") jsou jako vystřižené z "chybných reakcí" podle dr. Nováčkové a spol. (to je psycholožka, která dělá kurzy "Respektovat a být respektován", jeden jsem spolu s Jenou a JaninouH. v létě odchodily). "Chybné" jsou proto, že radí, vyčítají, bagatelizují atd., místo aby byť okrajově vyjádřily soucítění a vcítění do postižené osoby. Je to neuvěřitelné, ale když člověku v téhle situaci místo rad apod. řekneš třeba "no to chápu, že se asi cítíš příšerně", tak je kupodivu daleko přístupnější myšlenkám typu "mohlo to být horší" nebo "na účtě to bude bezpečnější" - nebo si k nim dokonce SÁM dojde (!!!). Podle mých zkušeností rady, bagatelizace a výčitky vedou spíš k tomu, že se dotyčný zatvrdí a z principu nepřizná, že bys mohla mít kousek pravdy... Nechci ti empatickou reakci cpát jako všelék na každou situaci, jen možná pro lehkou inspiraci... jen mě dostalo, jak tam ty rady, výčitky a popírání jejích pocitů bylo nasázeno jedno vedle druhého:-).