Re: Hlidani

Já si myslím, že vztah k hlídání dětí se vytváří až po narození dětí. Když jsem byla malá strašně ráda jsem vozila sestřence kočárek, ale měla jsem pocit, že jsem jí "ukradla" příležitost být s miminkem a říkala jsem si, že já bych svoje dítě nikdy hlídat nenechala ani vteřinu.
Když se mi narodila holčička, tak jsem neměla na vození nikoho a byla bych tak vděčná, kdyby někdo (třeba i manžel, ale on na to zkrátka není) vzal dítě na 1 hodinu ven a já bych měla čas jen na sebe ... vlézt do vany, vykoupat se, umýt si hlavu ... SAMA

První "hlídání" jsme měli po zavedení příkrmů, cca v 7 měsících, kdy jsme šli nakupovat a babička hlídala. Po 7 měsících, kdy jsem nebyla bez dítěte nikdy jsem si připadala strašně divně, něco mi nesedělo, chodila jsem po obchodech jako v tranzu, hlava navyklá sledovat všechno ostražitě. Manžel se těšil na příjemné odpoledne se svou "dívkou" a měl vedle sebe blázna. Další hlídání bylo v 10 měsících, kdy jsem musela odjet z chalupy do Prahy k zubaři a hlídala moje mamka ... připadala jsem si jak utržená ze řetězu ... vystupovala jsem v metru ve stanicích které NEMĚLY jezdicí schody, chodila do obchodů, které byly v patře a neměly výtah ...
Cca v 15 měsících jsme byli bez dítěte týden na horách (já tedy těhotná, takže vlastně s dítětem ano), hlídaly babičky, dítě nadšené, jen mě pořád "něco" chybělo, ale výsledek je, že bych sice nechtěla, aby nám cizí lidi hlídali dítě, ale když mi babička umožní jít do poradny na monitor sama a já tam nemusím hlídat dvouleté dítě ... je to super.
Co se týče večeří v restauraci ... no většinou je kazím já, protože ať dělám co dělám (a to o tom nemluvím, jen na to myslím) mám pořád plnou hlavu dítěte, bříška, porodu ... mrzí mě to, ale doufám, že jednou budu zase normální.