Re: Maminka

Já teda bohužel musím říct, že ani nevím, jaký mám se svojí matkou vztah. Přichází k nám, jen když něco potřebuje, vnoučata sama od sebe vidět nepotřebuje, o sebekratší pohlídání se musím prosit a přitom je to třeba jen jednou za měsíc. Ale když potřebuje půjčit peníze nebo něco zařídit, tak to hned ví, kde bydlíme. Je mi z toho smutno a jsem zvědavá, jaké to bude s bratrem a jeho dětmi, ženil se na jaře a rodinu plánují po novém roce. Když to bude jinak, bude mi to moc líto. Ale nevím, myslím že ona už se dostala do stádia takového sobce, že o ničem jiném, než o svých problémech s otcem a na zahradě a v práci ani mluvit neumí.
Přitom ty naše děti jsou milé, hodné, žádní raubíři, syn by k babičce šel rád, občas o tom mluví, když děti ve školce mluví o tom, jak byly na víkend u babiček. Babička mi radši vypráví, co vnoučata spolupracovnic. Teď mi třeba slíbila hlídání, je to už tři neděle, na sobotu, kdy jsem chtěla jet pryč a manžel zrovna také nemohl hlídat, takže tři neděle slibovala, že na to myslí a potom mi na poslední chvíli řekla, že jde vlastně do práce.
Omlouvám se, že si tady vylévám srdce, ale strašně mě to trápí, že je to s mojí maminkou takové, také jí už nikdy nebudu schopná nic takového říct, protože v sobě potlačuju tolik křivd....
Jsem ráda, že moje děti se ke mně přitulí a také mi řeknou, že se máme rádi, že mě pohladí a říkají....ty seš moje maminka.... doufám, že budu schopná s nimi mít hezký vztah pořád a že překonáme i ta horší období tak, že i potom si budeme blízcí a neztratíme se navzájem. Za článek moc děkuju, vzal mě za srdce, občas potřebujem se trochu zamyslet :o)