Solidarita a očkování II.

To jsem si tedy naběhl. Nakupování a domácí práce jsem skončil ve 23 hodin a teď ještě abych dohledával v literatuře, abych Vám tu nekázal bludy... Ale dané slovo se má plnit, že? Viz Solidarita a očkování I.
------
Druhá typická situace, která se uvádí jako důvod pro zachování povinnosti očkovat je tato: žádné očkování nezaručuje u 100% očkovaných ochranu proti nemoci, proti které se očkuje. U většiny vakcín se procento dětí, které si nevytvoří dostatečnou ochranu, pohybuje ca mezi 5 – 15%. Očkované, ale neimunní dítě se může setkat s neočkovaným, právě onemocnělým dítětem a nakazit se. Chceme-li argumentaci vypointovat, tak můžeme ještě dodat – a bude mít trvalé následky nebo dokonce zemře. Rodiče, kteří své dítě nenechají očkovat, se tudíž chovají dokonce dvojnásobně nemravně: egoisticky využívají a spoléhají se na kolektivní imunitu očkované populace a nezodpovědně ohrožují sice očkované, ale nedostatečně imunní jedince. To zní logicky a přesvědčivě.

V polovině 90. let probíhala v několika švýcarských kantonech studie, která zjišťovala podrobně pro nemoci spalničky/příušnice/neštovice jaká je proočkovanost dětské populace proti těmto nemocem a zároveň jaký je stav kolektivní imunity proti uvedeným chorobám. Autoři došli mj. k zajímavému zjištění, že v kantonech s vysokou proočkovaností je kolektivní imunita zčásti horší, než v kantonech s nízkým procentem očkovaných dětí. Platilo to pro všechna tři onemocnění.

Co z toho vyplývá? Cirkulace divokého viru v populaci má posilující efekt pro jedince, u nichž očkování nevedlo k vytvoření dostatečně vysoké hladiny protilátek. Jinými slovy, neočkovaní nemocní jedinci pomáhají řadě očkovaných, ale nedostatečně imunních jedinců, aby si do budoucnosti vytvořili solidní odolnost. Není to také solidarita?

Existují matematické modely, které ukazují, že u infekcí, u nichž není v dohledu jejich úplná eradikace, je ideální stav sporadického výskytu nákazy v populaci, resp. určité, nezanedbatelné procento neočkovaných jedinců. Tyto modely varují před situací, kdy příliš vysoká proočkovanost vede po čase k tomu, že se celé velké skupiny populace až do dospělosti nikdy nesetkají s určitou infekcí. Pak se infekce v populaci objeví a to vede k jejímu rychlému epidemickému rozšíření v této populaci, kdy se nakazí právě oněch 5-15% sice očkovaných, ale neimunních jedinců. Nejen to, pak je potřeba počítat i s výrazně vyšším procentem komplikovaných průběhů, jak je to v dospělosti běžné. Nemluvě o novorozencích a kojencích, kteří nejsou/nebudou chráněni mateřskými protilátkami, protože matky si je nemohly vytvořit.

Z tohoto důvodu je také třeba velké opatrnosti, pokud by se uvažovalo o úplném zrušení určitých očkování v zemích, kde je jako u nás po desetiletí očkována prakticky celá populace. Určité uvolnění by z tohoto pohledu naopak bylo velice žádoucí.

Příklad švýcarské studie lze zobecnit jen zčásti. Stranou nechám očkování proti těm nemocem, které se prakticky nepřenášejí z jednoho dítěte na druhé: tetanus, žloutenka typu B, tuberkulóza. U těch otázka solidarity nehraje roli. Výše uvedené úvahy platí z našich povinných očkování ještě pro černý kašel, invazivní hemofilové infekce (zde je otázka „solidarity“ navíc zpochybňována zatím velmi rozpornými údaji o účinnosti očkování a velkým počtem zdravých nosičů Hib).

Se záškrtem se to má trochu jinak: ani onemocnění, ani opakované očkování nezajišťuje doživotní imunitu. Pro zajištění trvalé imunity by bylo potřeba očkování opakovat ca každých deset let. „Nesolidární“ je tak u nás prakticky celá dospělá populace (poněvadž toto očkování se - myslím velice rozumně – v dospělosti již nedoporučuje, na rozdíl od tetanu). Dítě, které případně není (včas) očkováno proti záškrtu, nijak nevybočuje z řady. Epidemie záškrtu navíc nejsou ani tak vázány na stav kolektivní imunity, jako na socioekonomické podmínky. Epidemie se typicky vyskytují v období válek, těžkých hospodářských či politických krizí. V případě epidemie je samozřejmě důsledné (znovu)proočkování populace jedním z nejdůležitějších nástrojů k jejímu zvládnutí.

Jedinou výjimku, kde dle mého soudu argument solidarity opravdu obstojí, představuje poliomyelitida. Ze dvou důvodů: 1. v Evropě se jedná dle kritérií WHO o eradikované onemocnění. Byla by myslím opravdu škoda, kdyby se díky nedůslednosti v očkování opět objevila. 2. nákaza probíhá většinou bez typických příznaků a je spojená s dlouhodobým vylučováním viru poliomyelitidy stolicí. Ten se tak nekontrolovaně a exponenciálně šíří a riziko vyvolání lokální epidemie mezi neimunními jedinci je veliké. Uvědomuji si, že riziko takovéto situace je zanedbatelné, ale právě ona nemožnost šíření včas zabránit, vůbec si všimnout, že někdo onemocněl a problematické možnosti léčby mluví pro důsledné očkování.
V této souvislosti mne hodně zlobí, že u nás již není dávno zavedeno šetrnější očkování inaktivovanou vakcínou (IPV) a pořád se ještě očkuje živou oslabenou vakcínou. Existuje zcela reálná možnost zpětné mutace živého oslabeného viru do patogenní (nemoc vyvolávající) podoby a onemocnění poliomyelitidou jako následek očkování. V našich podmínkách, kde se poslední případ polia vyskytl v roce 1960, se tak poměr benefit/riziko pro toto očkování obrací výrazně v neprospěch očkování. Velice chápu rodiče, kteří mají s tímto očkováním problém, prostě proto, že zdraví jejich dítěte je pro ně na prvním místě. A nevím, zda bych se jim odvážil kázat něco o nutnosti solidarity.

Závěr: krom dětské obrny není fér používat vůči "jinak-očkujícím"/neočkujícím jedincům argument solidarity s neočkovanými resp. očkovanými, ale neimunními jedinci. Argument solidarity obsahuje velice výrazný emocionální nátlak, je manipulativní a brání všestrannému, individuálnímu zvažování pro a proti toho kterého očkování.

To by myslím stačilo. Lízo, dokážeš si z obou příspěvků poskládat argumentaci i pro Tebou uváděný příklad? Výsledek je fakt stejný. Teď už nemám sílu, abych vytvořil ještě příspěvek Solidarita a očkování III., nemluvě o tom, že už mých zdlouhavých vývodů asi máte plné zuby :-)

Dobré ráno.