Psi bez vodítka...

"psa si volám kdykoli vidím dítě či jiného psa"... Tak já bych docela ocenila, kdyby mě chovatelé taky považovali za dítě a svých psí mazlíčků ušetřili o). Po jednom zážitku z raného dětství mám ze psů v podvědomí strach a je mi silně nepříjemné, když ke mně pes běží a páníček jen z dálky pořvává:" On je hodnej, nebojte se" o). Už potřikrát se mi na louce za městem stalo, že ke mně takový hodný pes bez vodítka doběhl, sice nepokousal, ale naznačoval skákání a hlavně mi během očuchávání oslintal oblečení. Ono to zní směšně, ale už třikrát jsem oslintanou bundu dávala do čistírny, pokaždé tam nechala stovku a zabíjela svůj čas cestováním do čistírny. "Hodní pejskové", kteří venku běhají volně a zvysoka kašlou na to, že se je páníček marně snaží přivolat k sobě, mi už začínají čím dál víc lézt na nervy. Pak se zodpovědní chovatelé vycvičených psů na jednu stranu těžko mohou divit nám nechovatelům, že jsme na volně pobíhající psy poněkud nabroušení a nedůvěřiví.
Svojí malé dcerce taky důsledně opakuju:"Nesahej na pejska, mohl by Tě kousnout! Nezná Tě, mohl by se polekat, nejdřív se musíme zeptat pána." Ovšem dětská logika je neprůstřelná, tříletá neteř se kdysi hnala s nataženou dlaní k cizímu psovi velikosti telete a zároveň volala:" Ahoj pejsku, já jsem Hanička Nováková" s pevnou vírou, že když se psovi slušně představila, tak už přeci není cizí a pes ji kousnout nemůže o).