Re: Etika

Po přečtení téhle diskuse nemůžu nepřidat svůj zážitek. Bylo mi 18 a delší dobu mě bolelo v podbřišku. Když už to bylo nesnesitelné, vyrazili jsme s přítelem a jeho maminkou do nemocnice. Měla jsem horečky kolem 39 stupňů a nesnesitelné bolesti celého břicha i zad, ale několikahodinové čekání v ordinaci v tomhle stavu, ani vyšetření konečníkem kvůli zjištění, jestli se nejedná o zánět slepého střeva (doktor byl milý a komunikativní) nebyly nic proti tomu, co následovalo. Protože mě velmi pálilo při močení, odeslali mě posléze na urologii. Pan doktor bez jakéhokoli vysvětlování řekl, že mě posílá vycévkovat. Odeslal mě do vyšetřovací místnosti. Za nějakou dobu tam přišla sestra a řekla mi, ať se od pasu dolů svléknu. Tak jsem to udělala a po 10 minutách čekání (stála jsem polonahá a především bosá na ledových kachličkách ve stavu, který jsem popisovala na začátku) konečně sestra přišla zpět, koukla na mě, zavřela dveře a zase odešla. V tu chvíli jsem se ještě snažila uklidnit. Pak konečně přišla zpátky, položila mě na křeslo a donutila mě roztáhnout nohy a vypumpovala křeslo tak, že jsem tam ležela hlavou dolů v dost neuctivé pozici. Pak teprve začala štrachat ve skříních a notnou dobu hledala nástroje. Když došlo na cévkování, měla jsem už velmi plný močový měchýř. Celý zákrok byl neskutečně bolestivý, nedočkala jsem se jediného slova vysvětlení nebo varování. Sestra si navíc položila druhou zkumavku na stůl poměrně daleko a než se pro ni stačila zvednout, měla jsem od moči celá záda. Sestřička mě poslala na WC ve vyšetřovací místnosti, kde nebyl toaletní papír ani nic jiného, čím bych se mohla otřít. Připadala jsem si snad víc ponížená, než kdyby mě někdo znásilnil. Celý týden, který jsem strávila v nemocnici, jsem nepřestala brečet. Vyšetření a jeho následky byly mnohem horší než bolest od infekce samotné. Hodně dlouhou dobu jsem nebyla schopná o tom s nikým mluvit, popsala bych svůj stav jako posttraumatický šok. Naštěstí mě přítel asi po dvou týdnech donutil mu to celé říct, čímž se mi aspoň trochu ulevilo. Ale k žádnému doktorovi mě pak minimálně rok nikdo nedostal. Už jenom při zmínění názvu oné vyhlášené nemocnice, na kterou si v jiných ohledech nemůžu stěžovat, se mi dělalo nevolno a propadala jsem skoro depresím. Dodneška jsem se s tím zážitkem úplně nevyrovnala. I když to někomu může připadat nesmyslné, nebo běžný zákrok, pro mě souhra okolností a především necitlivý přístup personálu znamenal těžkou psychickou újmu. Když si představím, že by mě třeba před nebo po porodu chtěl někdo cévkovat, asi bych ho zmlátila nebo utekla. Nějakou dobu po návratu z nemocnice jsem odmítla jít na kontrolu na urologii, bylo mi totiž řečeno, že bych byla opět vycévkována. A vida - našlo se jiné řešení, sbírala jsem doma bezbolestně a v pohodě 24 hodin moč. Navíc mi bylo potvrzeno, že cévkování v tomhle případě ani nebylo nutné, stačil by pouze "střední proud". Takže mnohokrát díky pane doktore a další, kdo se na tomto podíleli. Nikdy vám to nezapomenu.