Jsme výjimky?

Žiji se svým mužem (neboť je to muž, ačkoliv ne manžel :-) už asi čtvrtý rok, máme ročního chlapečka a s naším stavem jsme oba spokojeni. Máme stabilní a pevný vztah a považte, bez sňatku! Ani jeden z nás dvou s tím nemá problém. Tedy já určitě ne a ON tvrdí totéž. Problém s tím mají naše kamarádky a jeho maminka. Žádný chlap, cožje zajímavé, ale dá se to předpokládat. Možná s tím taky bude mít problém banka, až budeme chtít hypotéku na barák :-)
Psychologové tvrdí, že ve vztahu na hromádce většinou jeden žije proti své vůli. Že by chtěl vztah radši legalizovat. Jenže když se tentýž pár vezme, tak je logicky zase ten druhý v manželství proti své vůli. To na spokojenosti taky nepřidá.
A proč se nechci vdávat? Protože to nepovažuji za žádné štěstí na zemi. Svatba pro mně nepředstavuje nejkrásnější den v životě (to by ten život byl dost ubohý). Příliš mnoho rodin v mém okolí se rozpadlo. A je pro mně přímo nežádoucí mít nálepku "manželka". Manželka v našich zeměpisných šířkách má zvuk spíš jako nadávka, než jako titul, který je třeba mít v úctě.
Když kamarádky přesvědčovaly mého muže, že by si mně měl vzít, jelikož se mylně domnívaly, že na to čekám, snažil se z nich dostat proč. Jednak se to prý sluší a jednak je to pro ženy výhodnější! A jak je to výhodné pro muže?!
Ale já nepotřebuji peníze mého chlapa. Já si na živobytí dokážu vydělat sama. A tvrdím, že jediné rovnoprávné soužití je to bez svatby. Jenže je to řešení pouze pro dospělé a sebevědomé jednince.