Soužití bez svatby

Soužití bez svatby je dnes běžnou záležitostí. Stále častěji ho praktikují po čase i mladí věřící, přestože se v církvích takové soužití považuje za nemorální, a přestože je sami mladí věřící často nepovažují za ideální. Co způsobuje tento trend? Jak většinou tato soužití probíhají? Lze si v takovém vztahu něco ze vzájemného soužití vyzkoušet? Nevyhovuje takové soužití spíše mužům než ženám?

„Už to budou skoro tři měsíce, co od nás Petr odešel,“ vzpomíná Jana. „Dodnes bych těžko hledala odpověď na otázku proč. Poznali jsme se před pěti lety, v práci. Petr žil u rodičů, já měla byt po babičce. Po roce se ke mně nastěhoval. O svatbě jsme zatím nemluvili. Nebylo kam spěchat, pokud bychom si přestali rozumět, tak bude alespoň snazší se případně rozejít. Moje vrstevnice se ale časem pomalu povdávaly, a musím přiznat, že ani mně už pak nebyla myšlenka na svatbu tak úplně cizí. Nechtěla jsem na Petra tlačit. Na jemné náznaky nereagoval, na ty jasnější měl jedinou odpověď: přece na náš vztah nepotřebujeme nějaký papír, podívej, kolik manželství se rozpadá, a nám je i takhle přece spolu dobře. Svůj názor nezměnil ani v době, kdy jsme čekali Janičku. Od okolí jsem si sice musela vyslechnout občasné útrpné poznámky, ale zvykla jsem si. Na poznámky i na to, že ze mne vdaná paní asi nikdy nebude. Zpětně musím dát Petrovi zapravdu. Náš vztah byl dlouho hezčí a harmoničtější než mnohá manželství. Až na ten papír nám nechybělo téměř nic. Před třemi měsíci jsme se prvně vážně pohádali. Ještě ten večer si sbalil své věci a odešel. Peníze na Janičku mi posílá, jinak spolu vůbec nekomunikujeme. Pořád si myslím, že by se rád vrátil, asi by stačilo málo – kdybych za ním přišla, možná bych se nemusela ani omlouvat. Za co taky? Proč bych ale měla chodit já, odešel přece on!“

„Vlastně ani nevím, co to tehdy do mne vjelo,“ přiznává Petr. „S Janou jsme neměli vážnější problém. Pravda, nějak jsem se nechtěl ženit. Částečně proto, že mi sňatek připadal jako nějaké konvenční divadlo pro příbuzné, částečně proto, že jsem v tom vztahu chtěl být dobrovolně, ne kvůli nějakému papíru. Vím, že ji to chvíli trápilo, ale nenutila mě. Po narození Janičky jsme žili jako každá běžná rodina. Kromě občasných zmatků na úřadech by si snad nikdo ani nepovšiml, že nejsme manželé. Pak přišel ten ‚den blbec‘. V noci Janička dost plakala, ráno jsem byl jak přejetý parním válcem. V práci mi vrátili k předělání projekt, na němž jsem dřel skoro dva měsíce. Už vůbec nevím, co mě pak po příchodu domů tak vytočilo. Řekli jsme si pár ošklivostí a já se sbalil a odešel. Kolikrát si tak představuji, co by bylo jinak, pokud bychom se tehdy vzali. Nevím, ale kdybychom teď měli zařizovat rozvod, možná by se naskytla i příležitost všechno ještě zarazit! Jenže všechno je jinak. Pokud jeden z nás nepřijde s nějakým gestem smíru, už se v životě nemusíme nikdy potkat. Bojím se, že to nakonec tak dopadne.“

Soužití bez svatby, neseznané soužití, někdy také faktické manželství nebo dokonce žití na psí knížku. Tolik výrazů pro jednu formu spolužití muže a ženy. Cosi, co ještě před deseti patnácti lety bylo u nás považováno spíše za vzácnou výjimku, dnes by se mohlo zdát, že téměř norma.

Proč se podobná forma soužití stala tak módní? Jeden z možných zdrojů můžeme zřejmě nalézt v „prorodinných“ opatřeních šedesátých až osmdesátých let 20. století. Bývalé Československo se mohlo „chlubit“ jedním celosvětovým primátem: nikde jinde v civilizovaných zemích bychom tehdy nenalezli tak nízké procento mužů a žen, kteří by si alespoň jednou za život neokusili slasti a strasti manželského života. Pouze 5,4 % našich mužů se tehdy neženilo a 3,7 % žen nevdávalo. Svobodný neměl téměř šanci získat vlastní bydlení a mnohé z půjček, také daňové zákony jinou formu soužití značně znevýhodňovaly.

Makrospolečenské změny po roce 1989 postavily všechny formy soužití muže a ženy v řadě ohledů téměř naroveň. Následný příklon k alternativním formám vztahů lze tedy považovat spíše za jakýsi výkyv kyvadla, svého druhu protest proti někdejším tlakům. Již nyní je možné sledovat počátky jistého zpětného kyvu. Ono pomyslné kyvadlo se zřejmě nikdy nevrátí do výchozího stavu, vše přesto ale svědčí pro hypotézu postupné renesance manželství jako preferované formy soužití muže a ženy.

Rozvodová bariéra

Jedním z častých mýtů okolo alternativních forem soužití je představa o větší stabilitě vztahu založeného pouze na deklarované dobrovolnosti. Právě naopak! Chybějící rozvodová bariéra může být příčinou řady ukvapených rozchodů.

Rozvodová bariéra však na druhé straně sama o sobě však pochopitelně nemůže být ničím jiným, než prevencí ukvapených rozchodů. Jistě nebude platit, že čím vyšší bariéra, tím stabilnější a především harmoničtější manželství. Někdy může být vše dokonce naopak. Lze si představit i situace, kdy nucené setrvávání v daném svazku je jen zbytečnou traumatizací všech zúčastněných, dokonce i včetně nezletilých dětí.

Alespoň z hlediska civilního práva se proto většina zákonodárců snaží nastavit její výši dle možností tak, aby bránila rozchodům ukvapeným, ale aby zároveň neznemožňovala rozchody, které jsou odůvodněné. Jen na okraj – v podtextu příklonu k nesezdaným soužitím lze vysledovat i vliv poměrně nedávných změn Zákona o rodině, které přinesly mimo jiné i takzvaný ztížený nebo též sankční rozvod. Mezi lidmi se hned objevil nový mýtus: „Když s rozvodem nebude protistrana souhlasit, pak soud žádné manželství nerozvede dříve než tři roky od podání návrhu.“ Mýty, navzdory tomu, že mnohdy zavádějící, mívají tuhý kořínek. Tento není výjimkou. I mezi lidmi, kteří za mnou přicházejí do rodinné poradny, se lze setkat s názorem: „Než se brát a pak se nemoci rozejít, to raději volit soužití bez svatby.“

Některé z mýtů se váží také na výhody „manželství na zkoušku“. Tedy nesezdaného soužití, které je vnímáno jako dočasný stav před manželstvím. Představa, že takto prověřený vztah bude pevnějším základem trvalosti budoucího manželství, zní dokonce celkem logicky. Žádný výzkum však neprokázal, že by manželství, jimž soužití na zkoušku předcházelo, byla stabilnější než jiná. Pravda, partneři si tak ještě před sňatkem mohou ověřit, jak jsou s to se adaptovat na soužití pod jednou střechou či zda se shodnou v rozdělení práv a povinností v běžném provozu domácnosti. Manželství však zpravidla netroskotají na absenci dohody o umývání nádobí, žehlení či luxování.

Oba chceme totéž!?

Připusťme, že lze nalézt dvojice, kde panuje v otázce formy soužití jakási automatická shoda – oba dávají ve stejnou dobu a ve stejné míře přednost soužití bez svatby. Podstatně častěji se však setkáme s tím, že ona pomyslná shoda je přece jen kapku vynucená. Jeden z partnerů, výrazně častěji žena (nebo ten emočně angažovanější) by dal přednost tradičnímu svazku, druhý nikoli. Pro prvního z nich je pak takové soužití často volbou menšího zla, raději takto, než se rozejít.

Mezipohlavním rozdílům lze porozumět celkem snadno. Pro ženu je rodina obecně centrálnější hodnotou, ženy jsou – podstatně častěji než muži – také nositelkami řady tradic – od oslav svátků, narozenin, vánoc až po rituály svatební. Zcela abstrahovat nelze ani od silnějších společenských tlaků na neprovdanou ženu. Navíc nelze vyloučit ani vliv jistých archetypů, kdy pro samičky většiny živočišných druhů je kvalita potomstva a snaha o garanci jeho bezpečí naprogramována dokonce biologicky. Málo platné, i pozice dítěte sezdaných rodičů je spojena s větším pocitem bezpečí, než pozice dítěte rodičů nesezdaných.

V každé době, v každé civilizované společnosti se setkáváme a budeme setkávat i s alternativními formami soužití muže a ženy. Ale tam, kde jedním ze smyslů budoucího soužití je i založení úplné rodiny s dětmi, všude tam má stále ještě tradiční rodina řadu podstatných předností.