Re: Jak je to u nás...

Nevím, jestli otázka zní Jací muži jsou, nebo jaké by se nám líbilo je mít...

Takže u nás je rozhodně ta většinová domácnost, vyvinulo se to tak když byly děti malé a já s nimi doma, a přetrvává to i dále, protože muž je často a dlouho pracovně pryč. Nejsem z toho vždycky nadšená, ale je pravda, že on zas vyrábí nábytek doma na míru, maluje (jednou za pár let), opravuje kohoutky (občas)a hraje si s dětmi. Uvařit umí a občas to i udělá, dělá i jiné domácí práce, bohužel na to dokončení a douklízení už tam jsem podle něj já. Třeba nakoupí, ale nepouklízí nákup, prostě tam hodí tašku,po vaření všude zůstane stašná spoušť, a on se k ní nemá, když si ukrojí chleba zůstanou drobky, když vyrobí poličky, vytřít a vyhodit odřezky dřeva zůstane na mě, to samé po malování, dokonce i uklidit nářadí je nad jeho síly, takže se kvůli tomu dohadujeme, a po týdnu, co tam ta vrtačka leží, ji stejně uklidím já. To mě strašně vytáčí, a taky trochu i uráží, že "mistr" nechal ležet po práci co mu upadlo od ruky a já to mám po něm uklízet. Mám ale vyzkoušené, že s tím prostě nehnu. Nakonec tyhle věci prostě stejně zůstanou na mě, nebo to tak je týdny a v tom žijeme. Na druhou stranu mě nikdy nezkritizoval, že třeba není uklizeno, i když fest nebylo,a znám i chlapy, co to sice sami taky neudělají, ale řeči mají. K obědu můžou být i v neděli třeba knedlíky s vajíčky a když není nic, tak si bez řečí namaže chleba...Máme myčku, ale málokdo z rodiny do ní špinavé nádobí dává, takže se stejně hromadí ve dřezu nebo po bytě. Co se týká značkového oblečení, potrpí si na něj muži podle mě o hodně víc než ženy, snad s výjimkou mé pubertální dcery, rozhodně tedy muž víc než já. Takže ho dětem i sobě kupuje. Přitom co se týká vztahu k synovi, tam je tvrdší a přísnější, dcera je naopak jeho holčička, a chová se k ní jinak, ale přesto nemůžu říct, že by dával jednomu přednost. A k článku, má zkušenost s dětmi známých je podobná, otec sice často víc chce syna, ale i když ho má, je to stejně většinou dcera, kterou se chlubí, kterou rozmazluje, které nedokáže nic odříct.
A co bych chtěla? Ohledně domácnosti bych si přála, aby si muž za něco vzal garanci. Například převzal kompletně jednou týdně úklid obýváku, koupelny, kuchyně, to je jedno, ale ne stylem "když budu mít čas, tak to udělám". Abych se o to vůbec nemusela starat, abych se mohla spolehnout, že to bude. O to se hádáme, já si ten čas musím totiž taky najít,(vždycky si umím vymyslet spoustu věcí, co bych v tu dobu mohla dělat a bavily by mě víc) a vadí mě, že on se nechce přemáhat, čas na takové věci je málokdy, a pak to věčně zůstává na mě, pokud nechci bydlet v chlívě. Zatímco čas na sport je pro něho nedotknutelný, já musím řešit, jestli sport nebo úklid, a protože v bytě bydlím, a na obojí síly nemám, ve cvičení často vynechávám, což se pak obrací proti mně.
Co se týká dobývání, považuju za samozřejmé (a těší mě to), že mi občas řekne že mě má rád, že mi to sluší, chytí cestou na nákup za ruku (jsme spolu 16 let), nosí mi tašku (občas se taháme i o kabelku, kterou mi pořád chce nosit), kytky, pravda, po těch letech už tak často nenosí, ale občas mě pozve na pivo, ráno o víkendech uvaří kafe i snídani(nepořádek uklidím až vstanu) a zastává se mě před dcerou v pubertě, která ve mě v mých 40 vidí totálně odepsanou starou neschopnou matku a taky trochu rivalku (do chvíle, než ode mně něco potřebuje). Možná je to tím, že bývá doma z pracovních důvodů málo, ale myslím si, že to pořád platí-ženy chtějí být dobývány, a muži chtějí dobývat. To u nás ale funguje, takže jediný zdroj neshod je můj pocit nespravedlnosti, že se mám starat o děti, o domácnost, chodit do práce, a muž "jen" chodí do práce a nebývá doma, takže mám pocit, že mi to všechno visí na krku a ne a ne to na někoho (tedy muže) aspoň částečně přehodit. Samotná péče o domácnost mi nevadí, ale to, že on o víkendu (pracovně je i přes víkendy často mimo)volá a ptá se, co my budeme podnikat, že on jede třeba na kolo, a já dostanu vztek, protože on nechápe, že když to nechá všechno jen na mě (mám dost náročnou práci), tak o víkendu akorát tak doma doháním resty, co jsem přes týden nestihla. Takže se dohadujeme, on mi tvrdí, že přeháním, já zas že on přehání, že by měl být víc doma a pomoct mě a nebyla bych protivná...a on říká ať vydržm, že už se to brzo změní....a to říká už dost dlouho...takže tak si tu žijeme.