7.8.2006 10:40:31 Lenka KT
Nepropadej panice... děťátko si samo vybírá, kdy přijde
Dlouho jsem nevěděla, jestli chci děti, dokonce jsem tvrdila, že ne. Vždycky jsem se vlivem profese pohybovala v chlapském prostředí a tam se děti nehodí. Představa, že na pár let "vypadnu" z práce, mě děsila. Když mi asi ve 27 zacinkaly biologické hodiny, zrovna jsem byla nemocná a brala jsem léky, které nešly vysadit - a to ještě skoro rok. Pak jsme půl roku čekali, až budu chemicky čistá. Taky jsme chtěli mít jistotu, že už jsem v pohodě.
Potom jsme s manželem vysadili veškerou antikoncepci a tak nějak mysleli, že to miminko přijde hned. A ono nic. Po půl roce mi doktor řekl, ať neblbnu, že jsem zdravá a že v mém věku je průměrná doba do otěhotnění cca 12 měsíců. Rozhodli jsme se, že si nebudeme kazit milování tím, že se "snažíme o dítě" a že si prostě budeme užívat. Po 12 měsících nic.
Myslím, že manžel si opravdu užíval, ale mně už tehdy začínalo trochu hrabat - kamarádky kolem těhotněly, třicítka se blížila, rozjížděla jsem neziskový projekt určený pro maminky na mateřské, všude kolem samá miminka a já sama pořád nic.
Navíc rodina se tak jakože "taktně" vyptávala, co že my furt nic. Snažila jsem se si říct, že jsem v klidu, ale vnitřně jsem věděla, že v klidu vůbec nejsem. Už jsem čekala dlouho.
Po cca 14 měsících jsme znovu navštívili doktora. Doporučil umělé oplodnění. "To mě nebudete ani nijak vyšetřovat?", divila jsem se tehdy... Ne, prý se stejně většina problémů dnes nakonec řeší přes IVF. Jen manžela poslali na vyšetření hemživosti, které dopadlo na výbornou. Doktor naplánoval, že za dva měsíce začnu brát hormonální léčbu před odběrem vajíček. Když mi tehdy v té ordinaci spočítal, že budu mít za rok svoje vlastní miminko, dostal mě. Přikývla jsem, že teda tu léčbu chci.
Pak jsem přišla domů a začaly se rodit pochybnosti. Zjistila jsem si informace a šokovaně si uvědomila, že mi doktor neřekl vůbec nic o rizikách a tak. Že mě nevaroval před nežádoucími účinky té přípravné hormonální léčby. Že mi neřekl, že během oplodnění je dobré být tak na 14 dní doma - pro jistotu. A spoustu dalšího. A hlavně mi začalo postupně docházet, že IVF není moje cesta - je to proti mému vnitřnímu přesvědčení.
Kamarádka jogínka mi tehdy řekla: "Ta dušička kolem tebe už dávno krouží, ale ty ještě nejsi připravená. Čekej trpělivě, děťátko ví nejlíp, kdy přijít."
Pak jsem odjela na jeden jógový seminář. A náš jógový mistr nám v hned první přednášce řekl: "Vy Evropani jste tak netrpěliví! Příroda tvořila zemi tisíce let a vy chcete všechno hned. Neumíte čekat a v tom je vaše utrpení."
Tehdy mi do morku kosí došlo, že si na tu dušičku vážně počkám. Možná to zní blbě, ale tak jsem to cítila. Najednou mi došlo, že moje cesta je trpělivě čekat a pak případně zvolit adopci. Že k sobě tu dušičku nechci tahat násilím. Našla jsem odvahu to říci manželovi, který mé argumenty pochopil a dohodli jsme se, že dáme miminku ještě minimálně rok. A když děti nevyjdou? Oba rádi cestujeme, oba se věnujeme dětem a mladým lidem v různých jiných projektech - alespoň budeme mít vždycky dost času na všechny ty tábory, soutěže a tak. Najednou to nebyla tak děsivá představa.
Otěhotněla jsem zcela spontánně a přirozeně cca 14 dní po tom jógovém semináři, drobeček se narodí za 3 týdny.
S odstupem jsem za to dlouhé čekání ráda: měla jsem čas si pro sebe srovnat, že to děťátko opravdu chci. Navíc pro mne nebylo řešením nějaké konkrétní životní situace, přišlo v době, kdy už jsem byla opravdu smířená s tím, že třeba žádné děti nebudou a že život bude i tak krásný. Měla jsem taky čas něčeho dosáhnout v zaměstnání a teď s klidem půjdu na pár let na mateřskou, protože vím, že mi nic neuteče. Možná, že to moudré dítě opravdu trpělivě čekalo, až zmoudří i jeho maminka :-)
Odpovědět