Proč nechci být snažilkou

V okamžiku, kdy konečně učiním přelomové životní rozhodnutí, že jsem ochotna skočit rovnýma nohama znovu do kouzelného období těhotenských nevolností, rozpínajícího se břicha a končetin bobtnajících zadržovanou vodou, si uvědomím, že jsem při svém zodpovědném plánování, zvažování a organizování zapomněla na jeden detail. A to detail nikoliv nevýznamný.

Nezohlednila jsem totiž skutečnost, že početí dítěte není závislé pouze na mém osobním rozhodnutí a aktuálním přání, ale že se jedná o proces poměrně složitý a především vůlí neovlivnitelný.

K mé velké nelibosti nelze tělu poručit a na povel donutit plodit. Nelze ho ani po dobrém, ani po zlém donutit, aby spolupracovalo s promyšlenou koncepcí porodnosti v naší rodině.

Lze pouze trpělivě vyčkávat … a snažit se. A v tom je pro mě kámen úrazu. Nepatřím totiž k trpělivým ženám. A už vůbec ne snaživým. Pokud něco chci, chci to hned. Teď hned. Ne za týden, ne zítra, ne za hodinu … to jsou všechno pojmy příliš vzdálené.

Původně jsem ve skrytu duše doufala, že se mi podaří otěhotnět neplánovaně. Prostě si budu pár týdnů stěžovat, jak ta protivná střevní chřipka ne a ne zmizet … a když si pak čistě pro jistotu udělám těhotenský test, bude pozitivní ještě dřív, než na něj stihnu pořádně zaostřit. U gynekoložky se pak dozvím, že jsem nejméně ve dvanáctém týdnu … takže první trimestr proběhl, ani nevím, jak.

Jenže je zase všechno jinak.

Snažíme se o druhé dítko teprve dva týdny, a mně pomalu dochází trpělivost. Hluboce se skláním v obdivu před všemi ženami, které usilují o početí měsíce, ba i roky. Když si představím, že by se něco podobného mohlo přihodit i mně, tak se preventivně hroutím v záchvatu deprese.

Snažím se brát snažení z té lepší stránky a pohlížet na něj jako na zpestření a obohacení našeho intimního manželského života (v době, když jsme usilovně dřeli na početí naší první dcery, to tak fungovalo).

Ale tentokrát je snaha marná, neboť snažení je spíše stresorem než afrodisiakem.

Selhává i jindy osvědčená taktika vsugerovat si, že se vlastně o nic nesnažím. Urputná snaha se nesnažit a tvářit se, že pouze dávám věcem volný průběh, mě nakonec znervózňuje mnohem víc než otevřené přiznání k tomu, že jsem se stala osobou, nazývanou v odborných internetových kruzích „snažilka“.

Jakožto moderní žena jsem se rozhodla nenechat nic na náhodě a vrhla jsem se do víru osvěty a shromažďování informací.

Pokud je nějaký způsob, jak zvýšit pravděpodobnost snažilkovského úspěchu, sem s ním!

Ponořila jsem se do studia materiálů o tajemství ženského těla, zákonitostech plodného cyklu, ovulace, bazální teploty, charakteru cervikálního hlenu a děložního čípku … a navrátila jsem se z tohoto exkurzu do mystérií početí obohacena novými poznatky, ale naprosto zmatena. Pokud mi předtím zplození potomka připadalo jako složitá alchymie, nabyla jsem nyní přesvědčení, že se jedná o akt přímo exaktně vědecký.

Na chvíli jsem byla vržena do tenat melancholie, jelikož jsem se projevila jakožto bytost nedůvtipná a nechápavá, která není schopna ani s pomocí sofistikovaných metod odhalit, kdy (a pokud vůbec) v těle nastávají plodné dny.

Jako profesionální snažilka jsem zcela pohořela.

Nejsem schopná se každé ráno pravidelně ani nasnídat, natož si poctivě měřit bazální teplotu. Navíc s dítětem, které mi ráno vesele skotačí kolem hlavy, případně mi rozverně hopsá po břiše se jakákoliv manipulace s teploměrem stává prakticky nemožnou.

Ve věku téměř třiceti let stále neznám svoje tělo natolik, abych s jistotou identifikovala polohu děložního čípku, natož abych jeho zkoumáním došla k poznání zákonitostí svého ovulačního cyklu.

Na toaletu chodím s dítkem v těsném závěsu, což mi znemožňuje v klidu meditovat nad vzorky cervikálního hlenu a vyhodnocovat jejich konzistenci, množství a barvu.

Asi budu muset přiznat svou porážku a vrátit se opět k naprostému diletantství a amatérismu na poli snažení o početí. Práce s menstruačním kalendářem a snažilkovskými grafy je pro mě příliš náročná. Jsem pravděpodobně ztracený případ, odsouzený k tíživé nejistotě, zda se mi snažení zdárně daří, či nikoliv.

Prostě celé snažení je u mě komplikované hlavně cílevědomou snahou komplikovat si život. Kde není problém, tam si ho vymyslím. Kde bych mohla být v pohodě, sama si najdu důvod k obavám.

Co já jenom budu dělat, pokud se mi nepodaří otěhotnět dřív, než sama sebe úplně psychicky rozložím a emočně zlikviduji? Abych nakonec neskončila tak, že celé moje snažení se smrskne na snahu o zachování duševního zdraví!

Pro zatím se budu hlavně snažit být veselé mysli, aby mi to snažení co nejrychleji uteklo a hlavně aby snaha byla korunována úspěchem ve formě rostoucího objemu v pase (tedy, rostoucího vlivem těhotenství, nikoliv důsledkem toho, že svou psychickou labilitu budu léčit medicínou zvanou mléčná čokoláda!).

Pokud existují nějaké ženy, které snažení o potomka baví, nemohu nic namítat. Každému po libosti.

Já osobně však doufám, že ze snažilkovských řad v co nejbližší době vystoupím a úspěšně se začlením mezi zvracející, omdlívající a celkově neduživě vyhlížející skupinu čerstvě těhotných. A to samé z celého srdce přeji všem ostatním snažilkám, které (už) snažení nebaví.

(A všechny ostatní snažně prosím, aby se snažili můj článek o snažení brát s humorem. Neboť o něj jsem se snažila především.)