Jak můj manžel (ne)prožíval těhotenství

Měla jsem z toho obrovskou radost a můj manžel samozřejmě také. Jak je mým zvykem, pustila jsem se i do těhotnění s velkou vervou - začala jsem pročítat všechno možné a nemožné o těhotenství, porodu, miminku a zdálo se mi, že se všechno strašně vleče. Nejraději bych chodila na kontrolu každý týden a ve vývojovém kalendáři jsem nenápadně listovala dopředu, jakže bude miminko už brzy vypadat a co nového se s ním děje. A když přešly všechny počáteční nevolnosti, užívala jsem si svého stavu opravdu naplno.

Tak nějak jsem čekala, že můj manžel všechno bude prožívat stejně, vždyť se přeci na miminko taky těší. Ale to byla tak jediná reakce, kterou jsem z něj vypáčila. Na většinu novinek co se zrovna v tuto chvíli s mímem odehrává většinou pronesl něco velmi vtipného, obrázky z ultrazvuku ho nedojímaly k slzám jako mě a i když byl ke mně velmi milý, tak se nekonalo žádné povídání a mazlení s bříškem, obskakování ani jiné rozmazlování, které jsem coby nositelka jeho potomka oprávněně očekávala. Ohledně výbavičky naše diskuse (spíš můj monolog) většinou končila slovy "já tomu moc nerozumím, ale jestli to potřebujeme tak to určitě kup".

Když už něco řešil, tak věci veskrze praktické - jak dostane kočárek do auta a jaké dobíjení chůviček pro nás bude nejlepší. Trápilo mě to a někdy jsem měla pocit, že se snad ani na dítě netěší, když to neprožívá stejně jako já. Jeho svět se prostě normálně točil dál. Všechny moje obavy se ale rozplynuly, když se malá narodila. Když jsem viděla, jak září štěstím, jak ji jemně drží a něžně na ni vrká, pochopila jsem. Teprve teď se pro něj změnil život, vidí a cítí své opravdové dítě na které se těšil, jenom prostě po svém - chlapsky.

Musím říct, že je z něj opravdu úžasný táta a když jsem po třech letech zjistila, že jsem znovu těhotná, byl moc rád. Ani tentokrát se nekonala "těhotenská romantika", ale nutno přiznat, že na ni nebyl ani moc čas. Naše první dítko je totiž pěkný čert a dává nám oběma dost zabrat. Ale hlavně, on na to opravdu moc není.

A proč to vlastně píšu? Třeba se některá těhulka cítí stejně "osamoceně" jako tehdy já a pomůže jí má rada: jsou mezi muži tací, kteří těhotenství a porod opravdu intenzivně prožívají, všechno kolem miminka je zajímá a jejich partnerky jsou za to určitě rády. Ale pokud ten Váš mezi ně nepatří, nezoufejte a věřte, že i tak z něj bude prima táta. Hlavně ale netrapte sebe (proč to neprožívá jako já) ani jeho (proboha, tenhle flek přece nemůže být naše dítě). Každý prostě prožíváme určité situace jinak. A některé věci se přeci dají stejně dobře probrat s kamarádkou (nejlépe také těhotnou).

Přeji všem pohodová těhotenství a krásná dítka