Skorodvojčata

Tak takhle většinou všichni na tu radostnou zprávu reagují. Ale hezky po pořádku.

Máme doma tříletou dcerku a půlročního syna - věkový odstup řekla bych ideální. Oba byli "plánovaní", takže mě ani jedno těhotenství nijak zvlášť nezaskočilo. Před dvěma měsíci jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, tentokrát ovšem naprosto neplánovaně (i když slovo neplánovaně v téhle souvislosti zní nepatřičně, spíš bych měla napsat "otěhotnění navzdory všem okolnostem :-)" - ještě jsem po porodu nezačala menstruovat, plně jsem malého kojila, mám obrácenou dělohu a do toho všeho jednou jedinkrát zklamala ochrana - výhodou toho je, že znám naprosto přesně nejenom datum, ale i hodinu početí :-) Nějakou dobu po téhle "nehodě" jsem si všimla, že všechno kolem zase nesnesitelně páchne - příprava masa k obědu se pro mě stala hororem. Můj muž to okomentoval sporadicky: "Měla by sis udělat těhotenský test." Asi tušíte, co se na papírku objevilo, co možná netušíte, jak jsem se při tom cítila... Byla jsem vlastně první, kdo si pro sebe položil výše uvedené otázky.

Následovalo přemýšlení a společné diskuze, co a jak dál. Protože jsem obě děti rodila CS, zvažovali jsme opravdu všechny varianty a rozhodli jsme se, že pokud bude podle doktorů všechno v pořádku a nebudou hrozit žádná velká zdravotní rizika, tak do toho jdeme. Hned jsem ale narazila na svojí gynekoložku, která mi otevřeně řekla, že jsem naprosto nezodpovědná a že o někoho tak rizikového se odmítá starat. To byla od ní skutečná podpora! No ale co čekat od někoho, kdo veškeré prohlídky v předchozím těhotenství omezil na převážení, kontrolu moči a tlaku, 2x vypsání žádanky na ultrazvuk a 1x odběr krve... Mám ale štěstí, že to takhle dopadlo, protože teď jsem skončila u jednoho opravdu milého doktora u Apolináře. Vůbec se netvářil že to, co se stalo, je největší tragédie pod sluncem a ani mě neškolil o mé nezodpovědnosti a rizikovosti mého stavu.

Zdravotně je tedy zatím všechno v pořádku (tripple test, projasnění šíje i jizva vypadá dobře...), takže nastoupily jiné obavy - jak to vlastně zvládnu, když už teď se mi zdá, že nezvládám všechno, co bych chtěla? Přece jen mít mezi dětmi věkový rozdíl jenom jeden rok (a možná i míň, pokud budou komplikace...) je dost málo a budou to taková skorodvojčata... Bohužel nikoho, kdo by měl mezi dětmi rozdíl pouhý rok neznám, tak si připadám skoro jako z jiné planety, což potrvzují i komentáře některých lidí kolem. Děsím se toho, až těhotenství bude opravdu vidět a na ulici si budu připadat jako nějaká cirkusová atrakce :-)

Pokud je mezi vámi maminka, která byla v podobné situaci, moc bych ocenila její rady. A pro všechny ostatní, až na ulici uvidíte hrocha tlačícího kočárek s malým miminkem, tak si neříkejte: "To snad není možný, že je ta ženská zase v tom...", protože to možný je :-)