jsem ráda, že je mám

Naše druhá dcera se narodila, když bylo první necelých 13 měs. Druhé mimi bylo sice plánované, ale nečekali jsme, že se nám to podaří ihned. Nechtěli jsme totiž děti víc jak dva roky odsebe, aby si spolu dobře pohrály. O první dceru jsme se pokoušeli rok, tak o druhou jsme se začali snažit raděj dřív a vyšlo to napoprve.
Teď má mladší holčička pět měsíců a starší bude brzy rok a půl. Já to mám ale v pohodě. Ne asi každá maminka skorodvojčat má takové výhody jako já. Bydlíme totiž ještě u rodičů (stavíme domeček). Takže já mám chův dostatek (bydlí s námi ještě neprovdaná sestra). K tomu holky jsou zlatíčka. Obě už od třech měsíců usínají samy, jen je položím a můžu odejít. K tomu ta starší je hodně samostatná, vyhraje si se svýma hračkama a nebo i s mnou vybraným nádobím z kuchyně. Mladší si dokáže hrát pěkně dlouho v postýlce. K tomu si něco pobrukuje. To mají holky asi stejné. Starší dcera si také u hraní neustále zpívá. Nemyslím si, že bych některou z nich zanedbávala nebo se jim moc nevěnovala. Se starší dcerou často čteme knížky, umí už doplňovat básničky, mluví už v jednoduchých větách. Ta mladší se pořád směje. Jsem ráda, že je mám. Až bude té mladší rok, tak už si spolu pohrají a pak bude ještě méně práce. Kdybych se měla rozhodnout, jestli to tak udělat znovu, nerozmýšlela bych se ani chviličku. Ale fakt je to i tím, že mám dostatek lidí kolem sebe, kteří mi pomůžou a pohlídají, kdykoliv potřebuju. Samozřejmě, až přijdou z práce. Ale sestra je učitelka a vrací se již kolem druhé hodiny, tak je to pohodička.