taky mám skorodvojčata

Holka měla čtyři roky, kluk 15 měsíců a narodil se náš nejmladší, bylo to šílené, ale přežili jsme a teď už (7 a 8 let) je to skvělé, kluci jsou nejlepší kámoši.
Když jsme tchánovu nahlásili tu šťastnou událost, tak vykřikl: No co jste dělali!
Třetí těhotenství bylo rizikové, tvrdlo mně břicho a do toho se roční 13 kilový Otesánek potřeboval nosit...
Taky mně moc mrzelo, že jsem kvůli tvrdnutí břicha musela prostředního odstavit v 11 měsících. (Moc jsem chtěla zkusit tandem). Donosila jsem ho 38tt a porod prožívala v takové pohodě - že se už konečně můžu o miminko přestat bát.
Situace mimčo v sedačce na zádech, obrovské břicho, v jedné ruce nákupní taška, za druhou dcera, kabelku křížem přes rameno atd. jsem si užila dost. Kolemjdoucí se netvářili, ale usmívali...
Nekoupila jsem si kočár pro sourozence, ale měla jsem. Kolem domu jsem tahala dva kočárky, do města kočárek a sedačku. Pak, když nejmladší seděl, tak jsem měla v hlubokém kočárku oba, buď čelem k sobě, nebo oba stejně. Kočárek to snášel špatně, postupně jsem obměnila všechny čtyři kolečka...
Taky jsem jednou nesla nejmladšího už dvouletého v sedačce a tříletý, že půjde za ruku. Když se ukázalo, že takhle nestihneme vlak, tak jsem měla jednoho kluka v sedačce a jednoho na koníčka - 2 x 15 kg, na nádraží jsem musela poprosit výpravčího, ať mně je sundá ☺
A moje nejstarší holčička se ukázala jako pomocnice k nezaplacení - tím, že si hrála s jedním, než jsem obstarala druhého, mně pomohla jako nikdo jiný. A taky moc pomohla babička, kluky sice hlídala až od dvou let nejmladšího, ale brala si občas dceru, ať si taky užije...
Přeju pevné nervy, bude to dobré, uvidíš! Hana