Vlastní zkušenost

Mé dvě starší děti jsou od sebe přesně rok, dcera se narodila o rok a týden po synovi. (Má další dcera pak po přesně dvanácti letech). Můžu potvrdit, jak už tady také někdo zmínil, že nejvíce práce a starostí je s prvním dítětem. Já jsem je měla v době, kdy se prosazovalo kojení přesně po třech hodinách, moc nechovat, pevný denní režim. Tak ten režim byla tak ještě ta nejlepší zásada. Jinak musím říct, že jsem měla velkou pomoc rodiny, manžel sice ještě byl na studiích, ale první dva roky jsem bydlela u rodičů, kde jsme měli s manželem a dětmi svůj jeden pokoj. Tímto jim dodatečně a bohužel už pozdě vyslovuji dík a obdiv. Přišla jsem z porodnice a můj roční syn ještě nechodil, tahala jsem obě děti do čtvrtého poschodí bez výtahu. Když byly dětem 1 a 2 roky, tak jsme se s manželem a dětmi nastěhovali do vlastního bytu. Pak to teprve začalo, bylo to sice náročné, ale krásné. Sousedky o mně říkaly "ta paní s těma dvojčatama". Jednu dobu totiž byly obě děti úplně stejně velké. Obě jsem hodila do jednoho kočáru pěkně naproti sobě a už jsme jeli. Musím se smát, jak jsem u prvního pečlivě dodržovala vše, co bylo v knížkách, jak jsem poctivě všechno žehlila a vyvařovala. U druhého už ani náhodou - nebyl čas. A třetí dítě jsem si už vysloveně užívala. Dnes jsou už dospělí, mají své rodiny, máme se všichni moc rádi a pomáháme si všichni navzájem. Kdybych mohla v životě něco změnit, tak tohle určitě ne. Nebo možná přece jenom - možná bych si bývala pořídila ještě jedno dítko. Za tu opětovanou lásku to stojí. Helena.