Re: zatím bojujeme

Už jsem tady psala dnes jednou, že mám štěstí. Mám opravdu štěstí, nemám s manželem problém ohledně svých koníčků. I když to musíme nějak sehrát dohromady. Oba běháme, já mám ještě aerobic, on leze, máme vlčáka. Babičky nehlídají.
Bydlíme v bytě, takže tzv. chlapské práce padají. Domácí práce veškeré dělám sama. Ale! Byt je malý, já nepulíruju od rána do večera, máme myčku nádobí a pračku. Ráno si uklidím, děti si hrají, pak jdem na 1 - 2 hoďky ven. Když odpoledne spí, uvařím. Když se manžel vrátí z práce, domluvíme se kdo, kdy půjde běhat a jak to zkloubíme s prochajdou s dětmi. Snažíme být s nimi odpoledne venku, dokud je vidět.
Taky jsem kolikrát přemýšlela, že by mi měl doma víc pomáhat. Ale pak mi došlo, že jsem na domácí práce zvyklá a dokážu vše udělat mnohem efektivněji než on. A že mi nestojí za to mu tím otravovat život. A že mi to spíš vadí kvůli okolí, že doma dělám vše sama. A co je mi do okolí? Důležitější pro mě je, že se na něj mohu spolehnout ohledně dětí, než to jestli vyluxuje.