10.10.2006 12:38:42 Lucie, zatím bez bříška
televize
Vždycky jsem si myslela, že televizi budu prostě mít, protože je to normální, tedy obvyklé. Je pravda, že když mi bylo 11 a vybouchla elektrika, že jsme se hlasitě zaradovala, že teď si aspoň můžeme povídat. Pamatuju si přesně, jak blbě jsem se cítila, když v týdnu dávali nějaký film, druhý den o tom spolužáci na základce mluvili a já jsem byla úplně mimo. Tehdy jsem se cítila trapně, ale pak jsem zjistila, že nás bylo víc. Přísahala jsem si, že budu uvážlivě jednat, až budu mít jednou svoje děti a že je nenechám se takhle blbě cítit. Hmm. Televizi jsme zakoupili s manželem v době, kdy se ta pronájemní rozbila a my jsme se rozhodli koupit si vlastní. V novém bytě jsme byli mezi prvními nájemníky a rozhodovalo se o způsobu televizního signálu. Nějak jsme to ani jeden neřešili. Teď to je půl roku a my už se o tu telku ani nestaráme. Je v jednom pokoji v rohu, obrazovkou ke zdi a až nám udělají ve sklepě police, asi ji tam odneseme. Počítač sice máme, ale oba na něm pracujeme v práci a tak si většinou povídáme a nebo jdeme ven. Líbí se mi to, ale trvalo mi douho než jsme si odvykla a nechci to vracet. Chtěla bych, aby to tak zůstalo i při dětech, ale nevím. Určitě máme život hezčí a barevnější a tak nějak víc žiju ten svůj než ty půjčené. A víc se bavím o lidech a s lidmi, čtu a i zpívám, i ta práce mě baví a kulisu nepotřebuju. Je mi hezky. Jen teda nevím o těch tsunami a střílení a bouračkách a politika mě rozčiluje nějak míň, protože si prostě vybírám, co mě zajímá. Šlo by to i s televizí. Ale bez ní je prostě můj život milý.
Odpovědět