Možná jsme příliš úzkostliví

Já si myslím, že dnešní doba je trošku divná. Samozřejmě nesouhlasím s tím, aby doma zůstávaly malé děti, ale mám pocit, že je dnes trochu jiný názor na to, co je to malé dítě. Pamatuji si DODNES, že jsem byla jednou nemocná, když mi bylo asi 5 let a mamka potřebovala jít na poštu. Řekla jsem jí, že budu hodná a strašně jsem se těšila, že budu doma sama a cítila jsem se jako velká. Bylo to sice asi jen půl hodiny, ale pro mě to byl skvělý pocit, že už nejsem žádné mimino.
V dřívější době byly děti opravdu hodně samy (nebo spíše spolu, kdy starší dávaly pozor na mladší) a můj názor na to je, že se děti učí samostatnosti a zodpovědnosti, užijí si také spoustu legrace. U nás byla družina do třetí třídy, takže potom už jsem byla doma sama, ale jednak jsem chodila na spoustu kroužků a jednak jsem prostě chodila ven, třeba s kamarádkou na plavání nebo s jinýma dětma nebo taky úplně sama. Našla jsem tak vztah k přírodě a rozhodně si nemyslím, že když mají děti volno samy pro sebe, musí nutně zvlčit a dát se na drogy nabo nevímco. Naopak, jistý pocit svobody je podle mého důležitý pro správný vývoj dětí.
Když byly mé děti malé, byla jsem samoživitelka. A to úplná, protože moje maminka byla těžce nemocná a nemohla mi vypomoci žádným způsobem, spíš ještě potřebovala pomoc moji - později byla upoutána na lůžko a zcela odkázána na pomoc svých 4 dětí (kromě nejmladšího dospělých). Takže nebyly finance ani hlídání, tím méně peníze na hlídání. Do tří let toho mladšího jsem byla na mateřské, takže nebylo co řešit, ale potom již musel starší vyzvednout malého ze školky, postarat se o něj. Můžu říct, že to dělal s velkou péčí a láskou, a že dnes, kdy je mu PATNÁCT! let, si hraje s dětmi, které k nám přijdou na návštěvu, když ho o to požádají a sám chce mít tři až čtyři děti (jako jediný ze třídy).
I toho mladšího se snažím trošku "pouštět", i když mám strach, protože jsem přece jen víc úzkostlivá než když jsem byla mladší, ale vidím, jak mu to prospívá. Za jsem třeba tím, že jsem řekla, že jdu na nákup a pak jsem chodila celá nervózní chvíli kolem domu. Teď už je trochu samostatnější, takže ho na chalupě pustím i na procházku a on se vrací šťastný a pak mě vodí na místa, kde byl a říká: "tady jsem našel kámen, tady jsem si lehl a poslouchal ptáčky, odtud jsem ti přinesl tu kytičku, na smeťáku jsem našel telefon."
Nezlobte se na mě, milé maminky, ale já vidím, že ho to vnitřně rozvíjí a prospívá mu to. Naopak v citované Americe mají v současné době problém, že své děti všude vozí, i na kroužky, a momentálně nevědí, jak to udělat se středoškoláky, protože mnoho těchto "dětí" se bojí třeba jen dojít do místní knihovny, která je přes ulici.