Záklony (luk a most) + neotáčení z bříška na záda

Budu mít pro někoho asi také nezáživný a dost dlouhý popis směřující k dotazu zejména na autorku článku (uvítám i rady od jiných). Píše v něm: “Nejsme spokojení, pokud u dítěte převažuje záklon, dělá mosty, nemluvě o prohýbání do luku. ... A také, když se dítěti nelíbí na bříšku a objevuje se už létání”. Ráda bych věděla proč, jaké to může mít důsledky, příp. jak se to snažit ještě jinak než to dělala já odstranit a je-li skutečně nutná rehabilitace.
Syn od narození nikdy nebyl v klidu vleže na bříšku, ihned zvedal hlavičku. Všichni ho chválili, jak krásně brzy (asi od 3.týdne) pase koníčky. Kolem 2. měsíce začal na bříšku “létat”- zvedal ruce a já mu je (jak je v článku doporučováno) instinktivně dávala lokty k tělu a na zem. Dokonce jsme ho 1x zkusili zvednout vleže na bříšku za hrudníček a vydržel dlouho dělat dokonalé letadlo, jak byl našponovaný, ruce ani nohy mu hned tak nepovolily dolů. Do 3,5 měsíce trpěl na “novorozeneckou koliku”, tzn. že si to celé doslova prořval. Nezabíralo nic, co nám kdekdo, vč. lékařů, radil. Jednu neděli se sám od sebe zklidnil. Při jeho brečících záchvatech se vždy silně prohýbal “do luku”, dělal “mosty”. Také se všichni divili, když ho chovali, jakou může mít novorozeně sílu, protože ho v náručí v zavinovačce těžko udrželi tak, aby jim se svými záklony nevypadl. Tohle prohýbání mu zůstalo do dneška (11. měsíců) při projevech radosti nebo vzteku. Když leží při přebalování na zádech a vzteká se nebo má i z něčeho radost anebo když sedí či stojí třeba v postýlce a pláče, tak špulí bříško dopředu (nebo zvedá od podložky) a zaklání hlavu a ramena – dělá most či luk. Celý se úplně našponuje, zatne všechny svaly. Naše pediatrička na tom neshledala nic nenormálního, co by potřebovalo zásah. Tak jsem ho sama podle různých rad nosila v také vámi doporučovaném klubíčku. To celkem snášel dobře, asi si zvykl. Ale při jeho emotivních záklonech to dalo a dá hodně práce udržet ho schouleného s kolínky nasměrovanými k tělíčku. Prvních pár měsíců jsem ho nosila v “kolébce” v babyvaku, což se mu líbilo do doby, než chtěl víc vidět okolí, to se tam schovaný začal vztekat. V šátku v kříži čelem ke mně (s možností otáčet hlavičku a koukat po okolí) s roztaženými nožičkami k mým bokům toho vidí víc a celkem to snáší (používáme ho jen sporadicky na dovolených). Zkrátka prohýbání přetrvává do dneška.
Ještě jedna věc mne trochu zarazila. Na jeho zklidnění mi několik maminek radilo, abych ho pokládala na bříško. Ale tím on se nikdy neuklidnil, naopak to byla pozice vhodná k jeho prohýbání. Nikdy neválel sudy, protože se nepřetáčel z bříška na záda. To se nikde nepopisuje, jestli a příp. kdy to děti mají umět (o otáčení ze zad na bříško se píše všude). Až v 10. měsíci, když měl často rýmy, v noci při spaní se občas z boku přetočil na břísko, kde se mu lépe dýchalo, ale dlouho to nevydržel. Po pár vteřinách si uvědomil, že leží na bříšku, v polospánku se zvedl na ruce, klekl si, posadil se a brečel, protože nevěděl jak si z této pozice lehnout jinak, než na bříško, což nesnášel. Zhruba měsíc se takhle celé noci unavený probouzel nespokojen s pro něj bezvýchodnou polohou na bříšku. Teď už několikátý týden usíná na zádech, ale pak se přetočí a spí většinu času na bříšku. Buď rezignoval nebo se mu to líbí. Ani nevím, jestli se umí otočit z bříška na záda, protože když v noci pláče a vzbudí nás, tak ho najdeme sedícího nebo stojícího. Já ho uložím na záda, na bříško by se nenechal, hned by se vzpíral rukama. Ve dne z polohy na bříšku rovnou leze nebo si sedá, na záda si nikdy nelehne. Když jsem se mu dřív (teď už se vzpouzí) snažila pomáhat otočit se z bříška na záda, vždycky prásknul hlavou o podlahu a já nikdy nepřišla na způsob, jak ho to naučit ladněji.
Také si z boku nikdy nesedl, ani do šikmého sedu, tak jak je popsáno u prvního vzpřímení. Až když se zvedl na všechny čtyři (druhé vzpřímení), doručkoval tělo dozadu, tak si klekl na patičky a jednu nohu natáhl do popisovaného šikmého sedu, později (když už uměl lézt) z této pozice natáhl i druhou nohu do klasického (rozkročného?) sedu. Když se sedem začínal a zakláněl se, tak často neudržel balanc a přepadl na záda tak, že se děsně práskl hlavou do podlahy. To se mu stávalo i při lezení, když zkoušel zvedat jednu ruku, prohnul páteř a přetočil si moc tělo, takže se převrátil na záda. Dnes už to příp. zvládá tak, že sebou nepráskne na záda, ale asi zatnutím břišních svalů se stočí a spadne na bok. Ze stoje nikdy na záda nespadl, pěkně bezpečně si sedne.
Právě pediatrička mi říkala, že všechno si sám natrénuje a mám mu na to v klidu dát čas, místo abych lítala vystresovaná po rehabilitacích. Neuroložka (šla jsem k ní bez doporučení pediatričky v době “koliky” a mimo jiné zastává metodu nechat i novorozeně vykřičet, má-li uspokojené “všechny”potřeby) také na synovi neshledala nic divného. Co vy na to, hlavně ty jeho přetrvávající záklony? Není to běžné nebo se to časem třeba samo ztratí?