Vojtova metoda není nic hrozného

Ráda bych povzbudila všechny, kdo mají nějaké zkušenosti s Vojtovou metodou.
Mám půlročního syna Filípka, se kterým cvičíme od tří měsíců z toho důvodu, že upřednostňoval pravou stranu (nejsem odborník, a tak to napíšu zjednodušené). Měli jsme začít cvičit chvilku poté, co jsem si přečetla na těchto stránkách původní článek. Byla jsem z toho psychicky na dně a na první rehabilitaci jsem šla se synem s obrovským strachem, co nás tam vlastně čeká.
Nevím, jestli je to takhle všude, ale my chodíme do berounské nemocnice a musím napsat, že tam máme opravdu skvělé rehabilitační sestry, kterým bych chtěla i touto cestou poděkovat za citlivý přístup a za velké pokroky, kterých jsme díky nim dosáhli. Cvičíme Vojtovu metodu tři měsíce a vypadá to, že už nás čeká cvičení jen do konce dubna. V půlce dubna máme jít na kontrolu k neurologovi, který byl při naší poslední návštěvě velice spokojen.
Při cvičení téměř nikdy nebrečíme a když brečíme, tak je to proto, že syn dostane hlad, protože se snažíme cvičit před jídlem a ne proto, že by ho cvičení bolelo. Naopak se nám často stává, že se u něj směje. Snažíme se cvičit poctivě třikrát až čtyřikrát denně. Snažím se, aby to syn vnímal jako zábavu (takže mu u toho zpívám, povídám různá říkadla, směju se na něj). Cvičíme nejn cviky na preferování obou stran stejně, ale i na zpevnění ručiček, velice nám pomohlo cvičení na přetáčení se na bříško (během týdne cvičení se syn začal na bříško přetáčet jako hadimrška :-)
Rehabilitační sestra mi řekla, že pokud ze cvičení bude zničená maminka a bude ho brát jako utrpení, tak dítě vždy její obavy a nejistotu vycítí a bude trpět taky. Myslím si, že něco na tom bude.
Přeji všem, kteří "musí" cvičit, aby vytrvali a aby jim cvičení přineslo úspěch.