11.2.2007 11:51:41 Dáša a Maruška (2005)
není to černobílé
Jak tak sleduji tuto diskuzi a přemýšlím, zjišťuji, že mám velmi protichůdné názory, myslím si, že toto téma - bezpečí dětí - je zkrátka věc na velmi tenkém ledě. Každá maminka se s tímto potýká již od narození svého dítěte, již od té chvíle musí řešit jestli její dávka starostlivosti je úměrná. Ať už je to rozhodnutí jestli pořídit monitor dechu nebo ne, ať už je to rozhodnutí zda kontrolovat neustále dítě v pokojíku zda vpořádku spí, rozhodnutí zda dítě uzavřít do ohrádky nebo nechat pohybovat po bytě atd...Potom následuje rozhodnutí kdy s dítětem chodit ven a kdy ho nechat samotné, do kolika let ho doporovázet do školy atd...
Zdá se mi, že jsou to skoro denní dilemata, která musí každá maminka pořád řešit. Navíc ve školce a škole vstupuje do situace ještě další osoba.
Já osobně si myslím, že zlatá střední cetsa je asi nejlepší. Problém bezpečí myslím nevyřeší naprosté chránění dětí na každém kroku. Každé dítě, samozřejmě úměrně jeho věku musí zažít pocit samostatnosti a zodpovědnosti samo za sebe. A je právě na rodičích ale i učitelích, aby ho na tyto kroky připravili, co nejlépe. Samozřejmě, že i co nejlepší připravení nezabrání neštěstí. Ale všem neštěstím se zkrátka bohužel zabránit nedá. A myslím si, že dítě, které bude více vedené k samostatnosti se potom může s nástrahami vypořádat lépe než dítě, které bylo co nejdéle před vším chráněno a pak...celý život ho rodiče chránit nemohou...jednou se zkrátka osamostatnit (alespoň částečně)musí...
Právě výchova dítěte k této samostatnosti je myslím tím nejlepším řešením. Také výběr vhodných kroužků, školek, kde dítě rozvíjí své schoponosti, svoji osobnost a kde ho vedou lidé, kteří mají podobné smýšlení jako rodiče je důležité. Myslím, že komunikace mezi školou a rodiči je také důležitá, aby rodiče věděli, jak se jejich dítě projevuje bez jejich dozoru, jaké je.
Když slyším o podobných případech, jako je případ postiženého chlapečka, který zůstal na dně bazenu vede mě to k jedinému - chodím s dcerou plavat. Chci aby uměla dobře plavat už velmi brzo, abych se nemusela bát, pustit ji na plavání. Chodím s ní cvičit, abych věděla, že když v nestřeženém okmažiku vyleze na klouzačku hned z ní nespadne. Chceme s ní chodit do přírody, aby věděla, jak se pohybovat po lese a na co si dát pozor.
Nic lepšího mě nenapadá, než vychovat ze svého dítěte samostatnou, sebevědomou a tolerantní osobu, kterou budu přiměřeně hlídat a samozřejmě jako každá máma se oni celoživotně strachovat a při malých úrazech děkovat, že to tak dobře dopadlo.
Učitele obdivuji. Já sama jsem občas učívala dramatickou výchovu, jednou jsem měla třídu, kde byla tak polovina dětí hyperaktivních. Celé výuce byla přítomna i třídní učitelka, během prvních 20 minut si jeden kluk narazil hlavu, druhému tekla z nosu krev a jedna holčička plakala - těžko říci proč. Výsledek - o nic vážného nešlo, všechny jsme ošteřili, pokračovali dál a všichni spokojeni po výuce odcházeli. Jen já jsem uvažovala jestli si mám dát po výuce panáka nebo brufen:)))
Tak ať jsou naše děti vpořádku, zdravé a šťastné a nám maminkám i učitelkám - pevné nervy!
Dáša
Odpovědět