Re: hmm
Gabulino, a vidíš, já naopak svého syna strašně lituju, že neměl příležitost okusit si úplně normální hraní s dětmi volně venku bez přímé asistence dospělých. Neuměla jsem mu to dopřát - asi bych zase musela já nějak pídit a zakročovat, např. skrzevá úplně násilné seznamování se s někým dospělým, kdo by měl stejně staré děti (nastěhovali jsme se nově, nikoho neznali, a ani já, ani manžel, nejsme nijak "družní", jsme spíš uzavření, takže bych se do toho musela nutit a přetvařovat se jen kvůli dítěti), a sám nějak nezapadl mezi děti v kolektivu, takže se s nikým nezkamarádil... V novém bydlišti jsme dva měsíce, tak uvidíme, jestli se naučí setkávat se s kamarády ze školy.
Jinak já prožila dětství v pidivesničce, kde opravdu BYLO BEZPEČNO, tam nám fakt hrozilo spíš na vlastním dvoře, že nás poďobe kohout, než za brankou:o))). Chodili jsme s holkama bobovat na stráňku, hráli soutěže, hráli si na vlastní oddíl "pionýrů":-))) - měli jsme vlastní klubovnu i kroniku... Ukazovali si, jak se fotí, lezli mezi křovinami, spřádali různé plány... Bylo to hezký, bylo to romantický - a navíc, naprosto nevinný, žádný lumpárny, žádný cigarety a alkohol... Děti, které tohle nemůžou prožít, jsou ochuzený: ale samozřejmě nejen ty, kterým je v tom bráněno tak trochu neoprávněně, protože jejich rodiče jsou moc úzkostní, ale i ty, kterým v tom zabraňují rodiče oprávněně, protože naprosto reálně odhadují okolí bydliště jako nebezpečné nebo nevýchovné. Což si myslím, že už mohlo být i za našeho dětství ve velkých městech, kde už byly třeba party grázlíků věnující se různým opravdu špatným činnostem.
Odpovědět