Re: Taky placu

No když já jsem to myslela ve smyslu tom, že nepláču "kvůli" dítěti, ale "s" dítětem. Nechci říct, že bych přímo jako plakala, ale zkusím se vžít do těch emocí kvílejícího mrňete a pokusim se být taky tak nešťastná třeba kvůli těm nůžkám. A Terezka se většinou uprostřed řevu zastaví a dívá se na mně a má radost, že jí rozumim, co ona říká a že to chápu. A to že s hranim si s nůžkama nesouhlasim, to je až druhá fáze, kterou si vysvětlujeme po tom, co ztichne.
Jinak jsem přemýšlela nad tou "tvojí" metodou a reakcemi ostatních mamin a nějak nevím. Myslim, že když budu plakat doopravdy, klidně budu plakat před malou, protože to prostě k životu patří autorita neautorita. Ale nejsem si jistá, že hrát to je uplně to pravé. Ale je mi jasné, že dva kluci tě často přivedli k fakt upřímnému pláči a měli by vědět, že pláčeš kvůli nim. Autoritě určitě schovávání emocí nepřispívá.