bezmoc

v sestinedeli jsem si taky parkrat sahla na dno, mela jsem presne ten pocit o kterem se v clanku pise. naprosta bezmoc a vztek, delam prece vsechno, muzu se rozkrajet, nespim, ani na zachod si pomalu nedojdu a ona stejne rve, svoji milovanou holcicku jsem nebyla schopna nijak utisit. prebaleni, nakrmeni, zpivani, jemne houpani v naruci ... nic nepomahalo a ja mela nervy v kyblu. mela jsem desny strach, abych ji nakonec neco neudelala, byly chvile, kdy jsem mela sto chuti ji proste hodit z okna, hlavne aby byla zticha. v takovy moment jsem ji radeji odlozila do postylky, i kdyz priserne rvouci a uplne rudou a sla na par minut treba sedet do koupelny, za troje dvere, abych ji neslysela,nebo vynest kos ci jen tak jednou obejit dum.
velmi mi to pomohlo, vetsinou jsem tim nacerpala tolik sily, ze jsem to s ni pak uz vydrzela a zustala nad veci. celou dobu ale dekuju, ze jsme nikdy nemely koliky apod a mala plakala vlastne minimalne.