pěstounská péče (PP) není škatulka

Přátelé, není děcko jako děcko a není rodina jako rodina. V roce 98 jsem s bývalkou vzal do PP chlapce s těžkým postižením. Nechtěl jsem to, ale nijak extra jsem se nebránil. Během půl roku jsem si kluka zamiloval a manželku přestal kluk bavit. Měli jsme spolu ještě další 3 děcka, pak se narodilo čtvrté, čili páté. A to i přesto, že manželka měla brát antikoncepci. Rozvedli jsme se a většinu dětí mám v péči. Znovu jsem se oženil a zvu vás na diskusi na www.rodinapelunkova.estranky.cz - žádnou tam nenaleznete, ale pokud bude v odkazu na kontakt dostatek mailů, diskusi založím. Myslím ze největším omylem těch, kteří o PP uvažují je představa, že pěstouni musí být dokonalí lidé. Nikdo není dokonalý. "Můj" kluk poznal, že život je drsný, ale i krásný. PP je velmi blízká adopci, ale o to nejde. Jde o to, aby odvržené děcko mohlo přijímat lásku a péči, a aby získalo citové zázemí. PP je dřina, těžká dřina, zdaleka ne každý na to má.

Jednou mi do práce volal majitel rekreačního střediska a nabízel mi výraznou slevu za dovolenou pro celou rodinu. Můj kolega to nesl s nelibostí. Shodou okolností za mnou přijel známý - pěstoun. Svěřil jsem se mu a on se mě zeptal: No a myslíš že by si ten co ti závidí tu dovolenou vzal nějaké dítě?
Odpověděl jsem - asi ne, on už je starší, ...
Ahaaa, ale dovolenou by chtěl ...