Pavlík

Bylo mi dvacet a on se jmenoval Pavlík. Hladil mne po tváři, pusinkoval a nakonec mi nacpal kus čokolády do pusy. Té čokolády, co jsem mu předtím dala spolu se slibem, že se brzo uvidíme a že na něj nezapomenu. Bylo mu sedm, seděl mi na klíně a ptal se: " A nemůžeš se mít prostě víc roků?" Věděl, že si ho nemůžu vzít domů, protože mám málo roků, aby to "strejda ředitel" dovolil.

Všechno se to stalo na táboře, kde jsem naprosto nepřipravená "vyfasovala" dva kluky z děcáku. Jejich mámy je nečekaně nevzaly na prázdniny, našly si lepší zábavu a my jsme měli pár míst prázdných. Ředitel pididěcáku se znal s hlavňákem tábora, tak kluci jeli s náma. Pavlík byl od začátku zlatý kluk, jenom trošku opatrný v projevování citů. Asi po týdnu ke mně pocítil důvěru, chodil si v poledním klidu povídat a když byl na marodce, tak jsem za ním chodila a povídala mu pohádky. Povídal o mámě, že ho nechce a sestřičce, která je v nemocnici a jak by chtěl mámu, co ho bude chtít, nebo aspoň tetu jenom pro sebe.
Když si pro ně ředitel přijel, tak se ho zeptal, jestli by nemohl k nám. Tetě by to určitě nevadilo a strejda je taky hodnej (manža tam dělal vedoucího starších kluků). Ředitel mu vysvětlil, že to nejde, protože jsme moc mladí a slíbil mu, že nám dovolí návštěvy.
Tak už třináct let máme "adoptivního synovce". A neteř nádavkem. Pavlík už se sám živí, má slečnu a slušnou práci jako truhlář. S náma se radí o ledačem a musím říct, že nás nikdy nezklamal. Nikolka bude mít letos osmnáct a o ni mám trošku strach. Nikdy k nám nezískala takovou důvěru a zkusila i pár podrazů, ale snad se životem trošku otrká a bude z ní hodná holka.